1. Francouzské hlásky
Téma Francouzské hlásky jsem si vybrala z toho důvodu, že již čtvrtým rokem studuji francouzský
jazyk, jehož fonetická stránka se značně liší od té české. Jeho systém hlásek je zcela odlišný jak
v počtu hlásek, tak ve výslovnosti. Jde o velice zajímavé téma, se kterým se mi dobře pracovalo, a to
hlavně proto, že francouzštinu studuji již delší dobu a tématu dobře rozumím.
Anotace: Tato práce pojednává o systému francouzských hlásek, který se dělí na souhlásky,
samohlásky a polosouhlásky. V první části je stručně popsán sytém francouzských samohlásek a jejich
dělení a dále francouzské polosouhlásky, druhá část je věnována francouzských souhláskám, jejich
rozdělení a způsobu, jak při řeči vznikají.
Klíčová slova: francouzština, hlásky, samohlásky, souhlásky, polosouhlásky
Francouzština je jazyk, který se svým systémem hlásek značně liší od češtiny. Její hlásky
můžeme rozdělit na souhlásky, samohlásky a polosouhlásky.
Samohlásky mají tónovou podstatu a tvoří se tak, že při jejich artikulaci mluvčí obměňuje velikost a
tvar nadhrtanových rezonančních dutin, zejména dutiny ústní (dutina nosní je většinou vypojena,
s výjimkou nosových hlásek). Francouzština má dohromady 16 hlásek, které můžeme rozdělit podle
postavení jazyka v dutině ústní se dají samohlásky rozdělit otevřené (i, e, ε, y, ø, œ, ǝ, a) a zavřené (u,
o, ͻ, ɑ), podle horizontálního posunu jazyka na přední (i, e, ε, y, ø, œ, ǝ, a) a zadní (u, o, ͻ, ɑ), podle
toho, zda se artikulace účastní i dutina nosní, na ústní (i, e, ε, a, y, ø, œ, ǝ, u, o, ͻ, ɑ) a nosové (ε, œ, o,
ɑ), podle míry zaokrouhlení úst na zaokrouhlené (y, ø, œ, ǝ, u, o, ͻ, a)a nezaokrouhlené (i, e, ε, a).
(Dohalská & Schulzová, Fonetika francouzštiny, 2008, str. 44) Při výslovnosti nosových samohlásek
nesmí být patrný ani náznak souhlásek m a n. Při jejich artikulaci je měkké patro spadlé a vzduch tak
může proudit do dutiny nosní. Občas mohou ztratit svou nosovost, a to v případě, že se vážou na
počáteční samohlásku následujícího slova. Pro výslovnost všech francouzských samohlásek po pauze
je charakteristický měkký hlasový začátek.
Polosouhlásky (nebo též polosamohlásky) jsou jistým přechodem mezi souhláskami a
samohláskami. Francouzština rozlišuje tyto tři polosouhlásky: [ j],[ w] a [ʮ] . Tyto polosouhlásky se
vždy pojí s následující samohláskou, takže se vždy realizují v rámci jedné slabiky. Jelikož netvoří jádro
slabiky, nemůžeme je považovat za samohlásky. Polosouhláska [j] se artikulačně nejvíce blíží
výslovnosti vysokého předního [i], je však kratší, zavřenější a bezprostředně navazuje na následující
samohlásku, s níž je těsně spojena v jedné slabice. Polosouhláska [ʮ] se artikulačně nejvíce blíží
výslovnosti předního vysokého labializovaného [y], je však kratší a bezprostředně plynule navazuje
na následující samohlásku, s níž je těsně spojena v jedné slabice. Polosouhláska [w]se artikulačně se
nejvíce blíží výslovnosti zadního vysokého labializovaného [u], je však kratší a plynule navazuje na
následující samohlásku, s níž je těsně spojena v jedné slabice. (Dohalská & Schulzová, Fonetika
francouzštiny, 2008, str. 128)
Francouzština má 18 souhlásek. Všechny souhlásky jsou šumového charakteru a tvoří se tak,
že na některém místě nadhrtanových dutin je nastavena překážka do cesty výdechovému proudu.
Souhlásky můžeme rozdělit na závěrové (okluzivy, explozivy) a úžinové (konstriktivy, frikativy). Dělení
se řídí tím, zda je postavena úplná nebo částečná překážka do cesty výdechovému proudu. V prvním
případě se vytvoří závěr (okluze) a po jeho rozražení výdechový proud prochází dále (do této skupiny
patří souhlásky p, b, m, t, d, n, ŋ, k, g). V druhém případě je proti výdechovému proudu postavena

2. pouze částečná překážka (do této skupiny patří f, v, s, z, ʒ, ʃ x, h, l, r). Výsledná hláska dostává
výsledné zbarvení podle toho, na kterém místě nadhrtanových dutin a jakým artikulačním orgánem
byly závěr či úžina utvořeny. (Dohalská & Schulzová, Fonetika francouzštiny, 2008, str. 44) Jak již jsme
již zmínili, souhlásky se dělí na závěrové a úžinové, a to právě podle tohoto kritéria. Dalším dělením
může být na znělé (např. b, d, g), přičemž je souhláska vyslovována s vibrací hlasivek a neznělé (např.
p, t, k), přičemž hlasivky nejsou zapojeny do procesu mluvení. Dále se souhlásky dělí na ústní (např. p,
b, t) a nosové (m, n) a to podle toho, zda je resonanční dutinou pouze dutina ústní, nebo dutina
nosní. Ještě podrobněji se dají francouzské souhlásky rozdělit na bilabiální (souhláska, která je
při řeči tvořena přiblížením nebo kontaktem obou rtů), labiodentální (souhláska, která je
při řeči tvořena přiblížením nebo kontaktem spodního rtu a horních zubů), dentální (souhláska, která
je tvořena při řeči kontaktem jazyka s horními zuby), palatální (souhláska, která je při řeči tvořena
přiblížením nebo kontaktem hřbetu jazyka s tvrdým patrem), velární (souhláska, která je
při řeči tvořena přiblížením nebo kontaktem hřbetu jazyka s měkkým patrem), laryngální (souhláska,
která je při řeči tvořena v hlasivkové štěrbině, laterální (souhláska, která při řeči vzniká tak, že proud
vzduchu prochází přes boky jazyka, přičemž špička jazyka se dotýká v horní části ústní dutiny.To je
rozdíl od větší skupiny tzv. středových souhlásek, kde vzduch proudí převážně podél středové linie
jazyka), středové (souhláska, která je při řeči tvořena tak, že proud vzduch prochází středem jazyka),
vibrantní (souhláska, která při řeči vzniká opakovaným kontaktem dvou orgánů artikulačního ústrojí –
kmitáním. Od toho též český název „kmitavá souhláska“). Dále bychom mohli zmínit h, které ve
francouzštině existuje pouze jako grafický znak, v žádném slově se však nečte. Žádná souhláska ve
francouzštině není slabikotvorná.
Tabulka francouzských samohlásek
Štěrbina Místo artikulace Nosovost
přední zadní
Malá štěrbina Hodně zavřené [i] [y] [u] ústní
Střední štěrbina zavřené [e] [ø] [o]
otevřené [ε] [œ] [ǝ] [ͻ]
[ε˜] [œ˜] [ͻ˜] nosové
Velká štěrbina Hodně otevřené [a] [ɑ] ústní
[ɑ˜] nosové
Zaokrouhlenost nezaokrouhlené zaokrouhlené
Souhlásky Samohlásky
Polosouhlásky

3. Bibliografie
1. DOHALSKÁ, Marie. a Olga SCHULZUVÁ. Fonetika francouzštiny.Vyd. 3. Praha: Univerzita
Karlova, 2008, 235 s. ISBN 978-80-246-1471-7.
(Jedná se knihu, která byla vydána Univerzitou Karlovou a je z ní vyučováno na mnoho
vysokých školách.)
2. DUFKOVÁ, Vendula. Kontrastivní srovnání fonetického systému českého a francouzského
jazyka. Brno, 2011, 76 s. Dostupné z:
http://is.muni.cz/th/261520/ff_b/Kontrastivni_srovnani_fonetickeho_systemu_ceskeho_a_fr
ancouzskeho_jazyka.txt Vedoucí diplomové práce prof. RNDr. Václav Blažek, CSc. Masarykova
univerzita, Ústav jazykovědy a baltistiky.
(Jedná se o evidovanou bakalářskou práci, která se týká daného tématu.)
3. http://cs.wikipedia.org [online]. 2012 [cit. 2012-07-27]. Dostupné z:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Bilabi%C3%A1ln%C3%AD_souhl%C3%A1ska
4. http://cs.wikipedia.org [online]. 2012 [cit. 2012-07-27]. Dostupné z:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Labiodent%C3%A1ln%C3%AD_souhl%C3%A1ska
5. http://cs.wikipedia.org [online]. 2012 [cit. 2012-07-11]. Dostupné z:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Dent%C3%A1ln%C3%AD_souhl%C3%A1ska
6. http://cs.wikipedia.org [online]. 2012 [cit. 2012-07-11]. Dostupné z:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Palat%C3%A1ln%C3%AD_souhl%C3%A1ska
7. http://cs.wikipedia.org [online]. 2012 [cit. 2012-07-10]. Dostupné z:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Vel%C3%A1rn%C3%AD_souhl%C3%A1ska
8. http://cs.wikipedia.org [online]. 2012 [cit. 2012-07-15]. Dostupné z:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Glot%C3%A1ln%C3%AD_souhl%C3%A1ska
9. http://cs.wikipedia.org [online]. 2012 [cit. 2012-07-15]. Dostupné z:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Later%C3%A1ln%C3%AD_souhl%C3%A1ska
10. http://cs.wikipedia.org [online]. 2012 [cit. 2012-07-15]. Dostupné z:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Vibrantn%C3%AD_souhl%C3%A1ska
(Wikipedia je věrohodný internetový zdroj.)