Osmý díl Příběhů z okraje - https://blog.tomashajzler.com/kategorie/pribehy-z-okraje , které vycházejí každý měsíc v Pravém domácícm časopise: https://www.pravydomaci.cz

1. 24 | Pravý domácí časopis
Příběhy z okraje
aneb Naše budoucnost je lokální (VIII. díl)
Text:
Tomáš Hajzler
Foto: archiv TH
Pokud máte zahradu a knihovnu,
máte vše, co potřebujete…
… pravil svého času římský filo-
zof Cicero. V osmém dílu Příběhů
z okraje se chci zaměřit právě
na zahradničení, a to na zahrad-
ničení komunitní. Konkrétně
na fenomén městských zahrád-
kářských osad. Sám jsem se letos
stal členem Českého zahrádkář-
ského svazu a v jedné kolonii
začal hospodařit.
Netušil jsem, že zahrádkářů je v Česku víc
než myslivců (156 000 členů ve 3 000 organi-
zacích), a že jsou tak největším nepolitickým
uskupením v zemi. Většina členů má ale své
rodiny, a tak skutečný počet komunitních
zahradníků je u nás mnohonásobně vyšší.
Musím říct, že mě potenciální dopad takové
haldy lidí ohromil. Zahrádkaření je přeci
jenom nejpřímější cesta k jídlu a ekonomic-
ké, sociální, zdravotní i ekologické dopady
pěstování jídla jsou obrovské. A o městských
koloniích to platí dvojnásob.
Je třeba říct, že já na zahradách vyrostl. Do mých osmnácti let
jsme byli v rámci rodiny v zelenině, ovoci, a dokonce i v mase
soběstační. Pak ale přišly supermarkety a my, podobně jako
mnozí ostatní, naletěli vábení jejich re-klam-y. Naše zahrady
jsme nechali zarůst trávou a místo vlastních rajčat a okurek
začali kupovat ty pesticidové v igelitu z velkopěstíren ve Špa-
nělsku, Holandsku a Itálii. V naší rodině jsme odjakživa hos-
podařili na vlastních zahradách, a tak jsem o zahrádkářských
koloniích dlouho věděl jen to, že existují.
Pak se mi narodily děti a těm jsem pesticidy v igelitu dávat
nechtěl. Tak jsem se k zahradničení pomalu začal vracet. Stej-
ně jako dřív, soukromě na zahradách v rámci naší rodiny. Až
před deseti lety jsme v Dánsku navštívili velkou osadu. Tehdy
jsem pochopil, že městské komunitní zahradničení, které má
i v Česku předlouhou tradici, je ještě o level výš než soukromé
rodinné zahrádky, a že je kromě toho v dnešní době i řešením
nejednoho neduhu moderního života.
Tehdy v Dánsku…
Ta zkušenost z Dánska pro mě byla vskutku oči otevírající.
Proto vám ji, s dovolením, převyprávím. Naše návštěva začala
na webu www.homeforexchange.com, přes který jsme si tehdy
vyměňovali byty. Tak jsme se seznámili s Lollo a Kim. Jim
se líbil náš vyšehradský byt a nám zase ten jejich. Oni přijeli
jako první, na tři dny. My se do Kodaně vydali až rok nato,
na týden, navíc společně s kamarády z Holandska. Přestože
Kim s Lollo u nás byli ve dvou na tři dny a my u nich chtěli být
v osmi na týden, nebyl to žádný problém. Homeforexchange
byl komunitní, ne komerční projekt (dnes už neexistuje). Lollo
mi napsala, že mají dva byty, tj. dost místa pro osm lidí, a že se
po dobu, co budeme v Kodani, přestěhují na chatu.
Byl jsem zvědavý, jak taková chata v Kodani vypadá. Až
na místě jsme zjistili, že to není chata, ale spíš zahradní do-
meček uprostřed velké městské zahrádkářské kolonie. Osada
byla za bránou, i když otevřenou. Chvíli jsme tam na ně čekali,
Před brankou zahrádky v naší zahrád-
kářské kolonii. V ruce držím čerstvou
průkazku zahrádkářského svazu.

2. Pravý domácí časopis | 25
S holandskými kamarády u Lo-
llo a Kim před jejich zahrádkou
u nich v kolonii
Kromě zahrádky v kolonii máme ještě jednu
u našeho panelákového bytu. Tu zaléváme
výhradně odpadní vodou z domácnosti.
Moje zahradničení se dostalo na novou
úroveň potom, co jsem si vypracoval osevní
plán. To je moje zahradnická mapa.
Důležitou součástí zahradničení je
i semenaření a pěstování si satby
až si nás přijdou vyzvednout, neboť v tom
bludišti zahrádek a chatiček bychom je
nenašli. Hned za bránou byla společenská
místnost, kde se skupina lidí všeho věku
bavila u společné večeře. A bylo tu i velké
dětské hřiště. Po dvanácti hodinách cesty
z Prahy vítaná vzpruha pro naše dvě dcery.
Když dorazili Kim s Lollo, vydali jsme
se všichni k chatičce. Zevnitř se nám ta
jejich chata jevila jako takový jednoduchý
dvoupokojový letní dům. Uvnitř měli vše,
co člověk potřebuje k životu — kuchyňku,
koupelnu, záchod, obývák se sedačkou
a ložnici s postelí. Na zahrádce jahody, ma-
liny, salát, nějakou další zeleninu a ve stí-
nu za chatičkou i pár rostlinek marihuany.
V Kodani je prý podobných zahrád-
kářských kolonií plno. Městské zahradni-
čení je tu pevná součást životního stylu.
Pro mnohé lidi je to možnost vypěstovat si
vlastní zeleninu a ovoce a též skandináv-
ský způsob, jak žít v kontaktu s přírodou.
Tradice je to vskutku dlouhá, sahá – po-
dobně jako u nás – až do středověku.
Zjištění, že v blahobytném moderním
Dánsku je normou si pěstovat vlastní ředk-
vičky, mě tehdy trochu překvapilo. Lidé si
tu „ničí“ záda a kolena na záhonku, aby si
vypěstovali pár mrkví a ušetřili za nákup
v supermarketu? Tohle jsem totiž u nás
slýchával jako nejčastější argument, proč
si lidé namísto pěstování zeleniny pěstují
trávník a túje a proč místo zahradničení
na zahradě vysedávají u bazénu, trampolí-
ny a grilu. Proč se „plahočit“ se zeleninou,
když si ji můžu koupit? Proč se tedy se
zeleninou „plahočí“ Dánové?
Tajemství dlouhověkosti?
Kim nám vysvětlila, že zatímco ve měs-
tě jsou až příliš často uzavření doma,
na zahrádce mohou být venku. Děti mají
možnost pozorovat, jak roste jejich jídlo.
Pro mnohé je to nezanedbatelný zdroj po-
travin bez příměsí pesticidů, tj. skutečného
jídla, ne průmyslově zpracovaných (p)otra-
vin. Pro mnohé je zahradničení v osadách
ale především protilékem na epidemickou
osamělost, v moderním konzumním světě
tolik rozšířenou. V místních osadách se
tenhle prvek projevuje právě sdílenými
prostory a společnými aktivitami. Hodně
lidí tu mluví i o „skutečné práci“. Zatímco
v zaměstnání často ťukají cosi abstrakt-
ního do počítače nebo mačkají tlačítko
nějakého stroje, na zahradě si sáhnou
na něco skutečného. Mohou tu tvořit. Uvě-
domují si, že tvořivá práce je vedle potřeby
sounáležitosti a komunity další základní
lidská potřeba, v moderní společnosti tolik
nenaplněná. Pro mnohé je zahradničení
přirozenou formou meditace a možnost
„dotýkat se života“, který v/na půdě
funguje na stejných principech jako ten

3. 26 | Pravý domácí časopis
lidský, a my se tak můžeme o sobě mnohému naučit. Studiem
dlouhověkosti se zjistilo, že komunitní zahradničení je jedním
z důvodů, proč se lidé ve zdraví dožívají tak vysokého věku.
V době klimatické krize začíná být zřejmé, že městské za-
hrádky jsou důležitou součástí městské zeleně, jakési „zelené
plíce“ měst. Z pohledu veřejné správy jsou městské kolonie
přínosné v tom, že se o ně městské úřady nemusí starat a že
je jejich provoz nic nestojí. Města získávají v koloniích zeleň
a stromy, které působí jako klimatizace. Stromy odpařují stov-
ky litrů vody denně a v parných letních dnech tak ochlazují
své okolí o několik stupňů. Půda v zahrádkách zachytává deš-
ťovou vodu, slouží jako prevence proti záplavám. Půda, která
je dobře organicky vyhnojená, pojme větší množství vody než
utužená nevyhnojená půda. A to nemluvím o vybetonova-
ných, vydlážděných či vyasfaltovaných plochách, které města
ohřívají a voda po nich steče do kanalizace a řek a odteče pryč.
V případě konfliktů nebo přírodních katastrof, které si dnes
už v souvislosti s konfliktem na Ukrajině dovedeme všichni
živě představit, slouží zemědělská půda jako rezerva pro pěs-
tování potravin ve městech. Zahrádky a zahrádkářské kolonie
prostě zvyšují naši potravinovou suverenitu, bezpečnost,
soběstačnost a nezávislost na stále nejistějších globálních
dodavatelských řetězcích. V době rostoucích cen může být
pěstování jídla i znatelným příspěvkem do rodinného roz-
počtu. V neposlední řadě je třeba říct, že cibule, která vyrostla
na zahrádce do 15 minut od domu, má na planetární klima
úplně jiný dopad než ta, která do evropského supermarketu
přiletěla z 18 tisíc km dalekého Nového Zélandu.
Popíjíme kafe a já našim hostitelům nadšeně líčím, že u nás
v Praze je to vlastně podobné. Že je to též takové zahrádkářské
město a že za první republiky jsme byli zahrádkářská velmoc.
Jen na území Prahy existuje těžko uvěřitelných 135 zahrád-
kářských osad o dvanácti až pěti stech členech. Co se týče
tradičních městských osad, tak ty se od těch dánských přeci
jenom v něčem liší.
Plot, bazén, gril a trampolína…
Zaprvé jsou v mnoha případech stále méně komunitní a o to
více anonymní. To, že by si naši zahrádkáři ve společné míst-
nosti pravidelně uvařili společně večeři, tak jak jsem to zažil
v Kodani, je pro většinu spíše jakousi zasunutou vzpomínkou
na osmdesátá léta. Kolonie, kde nyní hospodařím já, prý
ve svých počátcích neměla ani ploty. Dnes jsou tu standardem
plůtky něco přes metr vysoké, ale s příchodem nových členů
se objevují i ploty dvoumetrové potažené plastovou, neprů-
hlednou fólií.
Dalším rozdílem je to, že stále větší počet původně zelinář-
ských a ovocnářských zahrádek u nás pěstuje na prvním
místě dvě plodiny: trávu a túje. Na mnoha zahrádkách už není
skleník, ale bazén, gril a trampolína.
Naše zahrádky stárnou. Zatímco v Kodani vidíte zahradničit
lidi v jakémkoli věku, u nás v koloniích převažují starší. I když
možná i to se mění. Zjistil jsem, že na každou volnou zahradu
existuje čekací listina, a to ve většině případů mladých rodin
s dětmi. A ceny, minimálně v Praze, rozhodně nejsou nízké.
Miniaturní chatička a právo hospodařit v zahrádkářské osadě
na 300metrové pronajaté zahrádce vyjde nezřídka i na milion
korun. To ale bohužel činí hospodaření v osadách pro velkou
část lidí nedostupným.
Dánské zahrádkářské kolonie jsou chráněny legislativou, aby
je nějaký úředník v nestřežené chvíli neproměnil na bytový
nebo kancelářský developerský projekt nebo aby jim za hum-
ny nevyrostlo nákupní centrum či dálnice – jako tomu bývá
u nás. V České republice nevnímáme zahrádkářské kolonie
jako důležitý prvek místní ekonomiky, zdroj jídla, plíce pro
město, pojistku proti povodním a terapeutickou součást
životního stylu obyvatele města v 21. století. Pro našince je to
relikvie minulé doby. Pro developery a spřátelené úředníky
jsou pak zahrádkářské kolonie potenciální stavební pozemky
a lukrativní investice. Místo toho, aby se plochy zahrádkář-
ských kolonií ve městech rozšiřovaly, tak osady mizí.
Přelom července/srpna. To se
zahrada mění na džungli. Zeleninová kytice ze zahrady

4. Pravý domácí časopis | 27
Naštěstí se objevují iniciativy, které toto dnešní vnímání
mění. Roste počet lidí, kteří se k zahradničení, sadaření, včela-
ření, chovu slepic, králíků nebo ovcí vrací. Tak jako Kim i oni
touží po skutečné práci, po spojení se zemí, po pobytu venku,
po skutečném jídle, po komunitě, pro mnohé jsou důvody eko-
nomické. Vznikají tak nové formy městského zahradničení,
od truhlíku na balkoně přes záhon za domem až po komunitní
městské zahradničení, které v menším na tradici městských
osad navazuje.
Pojďme si to shrnout:
Zahradničení je způsob, jak se dostat k dostupnému jídlu
bez pesticidů. Zahrádkářské kolonie a komunitní zahra-
dy jsou unikátním lékem na osamělost a způsobem, jak
se propojit s lidmi. Zahrádkaření je obrovským zdrojem
tvořivé, smysluplné práce, která léčí. Zahrady jsou
databankou půdy (nejen) pro doby krizí a katastrof jako
pojistka potravinové suverenity, soběstačnosti a nezá-
vislosti na nadnárodních řetězcích a cizích diktátorech.
Půda na zahradách pomáhá zadržovat vodu v krajině
a funguje jako prevence záplav. Stromy na zahradách
zlepšují mikroklima ve městě. Půda a stromy ukládají
CO2. A v době rostoucí inflace a ekonomické nejistoty
bonbónek na závěr: Jídlo se dá vypěstovat prakticky
zadarmo.
Představte si:
Co by 156 tisíc zahrádkářů krát čtyři až osm (běžná veli-
kost rodiny, té nukleární plus prarodiče) mohlo dokázat.
Kolik jídla by mohli vyprodukovat, jak moc bychom se
mohli přes tak rozsáhlou síť propojit a pomoci si žít tam,
kde dnes většina z nás pouze bydlí. Kolika rodinám by
mohlo (komunitní) zahradničení pomoci ozdravit jídel-
níček a snížit stres z toho, jak poplatit vše, co je každý
měsíc třeba.
Aby to tak bylo, je třeba udělat několik
věcí. Především tyto tři:
1. Začít měnit vnímání toho, že zahradničení není po-
zůstatek minulosti a protivná otročina. Je to důležitá
součást života moderního člověka.
2. Je třeba adresovat nevstřícnost ze strany státní sprá-
vy, často spřátelené s developerskou lobby. Je třeba
volit ty, kteří chtějí zahrádkářské kolonie rozšiřovat,
ne omezovat.
3. Je nutné začít v osadách probouzet komunitu – ať
už přes klasické společné brigády, sousedské oslavy,
společné hostiny, sdílení semen, sazenic, výpěstků
nebo nářadí, výstav, trhů… či jakýchkoli znovuobno-
vených tradic, kterých bylo v zemědělství nespočet.
Komunitnímu zahrádkaření zdar!
Na zahradě neroste jen zelenina, ovoce a květiny,
ale třeba i houby (v tomto případě hlíva)
Důležitým aspektem komunitního zahradničení je
komunita a jedním z nástrojů budování komunity je
hostina, ideálně z toho, co vyrostlo na zahradách
Žijeme v části světa, kdy toho velkou část roku moc
neroste. Proto v sezóně konzervujeme, co to dá.
Můj největší vynález za poslední léta: bio-
uhel. Potom, co jsem jím “vybavil” zahradu,
nestačím žasnout, jak zahrada plodí.
Ilustrace Jaroslav Kruntorád