Příběh Jeruzalémského Sudbury z březnového čísla '22 https://www.pravydomaci.cz

1. 30 | Pravý domácí časopis
Příběhy z okraje
aneb Naše budoucnost je lokální III
Text: Tomáš Hajzler
Foto: archiv TH
+ archiv Donum Felix
O škole-neškole
Sudbury je nejdemo-
kratičtější škola neškola
na světě. Sudbury Valley
School existuje od roku
1968 a já občas přemýš-
lím, proč trvalo tolik let,
než jsem se o ní doslechl,
a ještě déle, než jsem se
do jedné Sudbury školy
vydal. Byla v Izraeli
a přijel jsem tam v zimě
2016. Byla to jedna z těch
návštěv, které vám už ne-
dovolí vidět svět tak jako
dřív.
Škola bez učitelů…
Pokud o Sudbury neslyšíte poprvé, tak víte, že tam nejsou ani
předměty, ani učitelé a děti si tam mohou dělat doslova, co
chtějí (co nenarušuje práva ostatních). Jinými slovy, neexistu-
je tam jiné vzdělávání než to, které iniciují samy děti.
Je důležité říct, že Sudbury není žádný krátkodobý vzdělávací
experiment. Jeho kořeny sahají až do roku 1921, kdy byla
ve Velké Británii založena průkopnická demokratická škola
Summerhill. Jerusalem Sudbury Democratic School, kterou
založila v roce 2002 skupina rodičů, se nachází v jednom
z dvoupodlažních domů v jeruzalémské čtvrti German Co-
lony. Ve školním roce 2016/17 bylo ve škole sto padesát dětí
od 5 do 18 let plus 10 dospělých (kterým tu říkají staff, tj. per-
sonál). Škola je financována zčásti z veřejných peněz, zčásti
rodiči a zčásti z darů.
Takový Harry Potter by se tu cítil jako doma. Uvnitř totiž
najdete kouzelný labyrint všelijakých místností, pokojů, poko-
jíčků a zákoutí. Mají tu několik knihoven, hudební zkušebnu,
výtvarný ateliér, hernu s legem, dílnu na šití, několik místnos-
tí s počítači, jídelnu a napočítal jsem i tři tzv. tiché místnosti,
kam si může zalézt každý, kdo zrovna potřebuje ticho. Venku
na zahradě jsou pak lavičky, prolézačky a hřiště pro menší
děti, dokonce i gauče a velký kotec školní ZOO s několika
králíky.
Důvěra, respekt a zodpovědnost
Skutečně jedinou „povinností“ žáků je přijít pětkrát za týden
do školy a pobýt tam minimálně pět hodin.Příchody a od-
chody si děti monitorují samy a nad dodržováním tohoto
pravidla dlouhodobě bdí attendance committee, docházková
komise, kterou ustavila komunita školy a tvoří ji děti i dospělí
z řad personálu. Každé dítě má za úkol se při příchodu zapsat
a při odchodu odškrtnout. Děti nad dvanáct let mají navíc
možnost na maximálně polovinu dne opustit areál školy
(říkají mu po anglicku campus) a jít si kamkoliv, kam uznají
za vhodné. Nutný je jen jednorázový souhlas rodičů. Toto
pravidlo si stanovily opět samy děti. Škola funguje výhradně
na důvěře, na respektu k právům druhých a na zodpovědnosti
za dodržování smluvených pravidel. Důvěra, respekt a zod-
povědnost jsou mimo jiné tři hlavní hodnoty, které má škola
ve své DNA.
Eudice Ben Orová,
jedna ze zakladatelek
na návštěvě v Česku
ve škole Donum Felix

2. Pravý domácí časopis | 31
Hlavní motto Sudbury a obecně všech demokratických škol
zní: „Nech se vést svými zájmy. Máš naprostou svobodu,
věříme ti. Cokoliv děláš, je v pořádku – do té míry, dokud to
nezasahuje do práv druhých lidí – a cokoliv děláš, je učení.“
Svým způsobem tak děti do Sudbury chodí tvořit a bavit se
– jakkoliv nemyslitelné to možná připadá většině dnešních
českých rodičů a učitelů.
Když se dětí ráno zeptáte, co budou ten který den dělat, mno-
hé netuší, ovšem když se zeptáte, co je ve škole (čti v životě)
zajímá, většina má úplně jasno. Jak jsme si tu jeruzalémskou
školu procházeli, děti byly všude. Pár jich debatovalo na za-
hradě, dva kluci hráli ping-pong, čtyři děti si stavěly z lega,
všechny počítačové místnosti byly plné a taky hlavní stůl
v kantýně byl v obležení. V hale i všemožně jinde jsme nará-
želi na hloučky bavících se dětí. Zaujalo mě, že po ránu byly
vcelku zaplněné už také zmiňované tiché místnosti. Ve dvou
si děti četly, v jedné se jeden kluk právě modlil. Pokud se
v Sudbury někdo vůbec rozhodne studovat formálně – v lavici
– na hodiny se dobrovolně zapisuje, a to na vyučování, které
je iniciované zpravidla dětmi. Překvapilo mě, že učitelem
v tomto případě nemusí být ani zdaleka dospělý člověk a už
vůbec ne profesionální učitel.
Největší dojem na mě v Sudbury udělalo, jak tu byli všichni
lidi – od 5 do 60 let – spolu pohromadě. K nejhorším nešva-
rům tradičního školství patří právě segregace dětí podle věku,
která velmi limituje učení. Bylo dojemné pozorovat, jak přiro-
zeně se tu mladší učí od starších a jak starší na druhou stranu
pečují o mladší.
Škola, kde není mocenská hierarchie…
A kdo a jak školu řídí? Ve škole je 150 studentů a 10 zaměst-
nanců – to už je jako středně velká „firma“. A přitom uvnitř
nenajdete žádnou formální hierarchii postavenou na moci.
Spíše tu objevíte řadu drobných, chcete-li, též „hierarchií“,
postavených ale na přirozené neformální autoritě. Dalo by se
to nazvat meritokracií (organizací postavenou na zásluhách).
Základním nástrojem řízení chodu školy je tzv. school mee-
ting, jakási školní rada či parlament, který se schází jednou
za týden. Schůzku svolává, organizuje, řídí a debatu moderuje
tzv. chair neboli předseda. Během naší návštěvy to byla
šestnáctiletá černovláska Maya. Stejně jako všechny ostatní
funkce ve škole je i ta Mayina volená. Podle Eudice, jedné ze
zakladatelek, je Maya v té době „nejmocnějším“ člověkem
ve škole – má tedy největší pravomoce.
Školní rady se může zúčastnit každý a program vzniká demo-
kraticky tak, že děti i personál celý týden dávají návrhy, co
se bude probírat. Podle konkrétního programu, za který zod-
povídají Maya a její sekretář (rada má pouze tyto dvě volené
funkce), se pak účastní ten, kdo chce, podle zájmu. Stane se,
že přijde deset lidí, anebo klidně také 155, pokud se rozhoduje
o něčem, co pálí každého. Na radě má potom každý jeden hlas
(ať je vám 5 nebo 60, ať máte ve škole jakoukoliv pozici).
Některá rozhodnutí nejsou přijata hned a většinou mají pak
iniciátoři daného návrhu za úkol připravit na příští jednání
podrobnější návrh nebo jeho zdůvodnění. Kvůli některým
návrhům tak vznikají ad hoc pracovní týmy. Komunita školy
takto společně rozhoduje o všech záležitostech ohledně řízení
školy, od plánování akcí školy přes schvalování návštěv a vý-
běr personálu po rozdělení financí nebo pořízení vybavení
školy. Pokud je přijatým rozhodnutím nové pravidlo školy, za-
znamená se do knihy pravidel. Jednou z nevýhod tohoto sys-
tému je postupný nárůst počtu pravidel do stovek ustanovení
a byrokracie spojená s jejich zaznamenáváním, a především
pak s vymáháním. Takto demokratické rozhodování je rovněž
komplexnější a zdlouhavější než rozhodování v tradiční hie-
rarchické škole. Ale je skvělou školou samo o sobě. Každý také
může kdykoliv navrhnout zrušení existujícího pravidla.

3. 32 | Pravý domácí časopis
Máš problém? Je tu školní soud!
Kromě školní rady je základem fungování v Sudbury i tzv.
školní soud. V Jeruzalémě hovoří o soudu (Court), jinde použí-
vají termín právní výbor (Judicial Comittee, zkráceně JC). I ten
má voleného předsedu a sekretáře či administrátora (říkají
mu zde clerk neboli úředník). I soud zasedá jednou týdně, pří-
padně i častěji, podle potřeby. Úlohou soudu je totéž, co soud
dělá i jinde v dospělé demokratické společnosti, jeho členové
navíc podle potřeby zajišťují i vyšetřovací funkce a zjišťují
okolnosti daného porušení pravidel. Pokud někomu vadí, jak
se někdo chová, může se obrátit na soud, aby zjednal nápravu.
Soud pak všechny zainteresované předvolá k soudnímu pro-
cesu, jehož výsledkem může být dokonce až vyloučení žáka
ze školy.
V Jeruzalémě je běžné dočasné vyloučení na jeden den až
několik týdnů. K úplnému vyloučení ze školy dochází zcela
výjimečně a musí o něm rozhodnout celá rada školy. Děti
nesou i to dočasné vyloučení těžce, protože škola představuje
velký díl jejich života a mají tu zpravidla silné vazby. Soud
má každopádně opravdovou moc a pro děti je fascinujícím
nástrojem, jak se domoct svých práv (pokud se nedokážou
domluvit) a jak se naučit respektu a zodpovědnosti (jako ve-
dlejší produkt toho všeho). Společně se školní radou je školní
soud důležitým nástrojem pro demokratické rozdělení moci
a pro vytváření důvěry dětí v jejich školu.
Něco tě zajímá? Vymysli si start-up!
Dalším zajímavým prvkem organizace a řízení školy rozvíjejí-
cím demokracii jsou tzv. corporations, firms, start-ups, commi-
ttees či prostě skupiny lidí, které se ve škole věnují tomu,
čemu se věnovat chtějí. Tyto skupiny, říkejme jim zájmové
výbory, potom ve finále řídí jednotlivé detailní oblasti školy.
Každý, kdo má zájem se něčemu věnovat, může popsat svoji
vizi na tabuli a vyzvat ostatní, aby se zapojili. Dnes tak napří-
klad ve škole existuje výbor pro sport, kulturu, hudbu, zvířata
a desítky menších organizací… vlastně pro cokoliv, co vás na-
padne. Výbor pak funguje o to líp, o co magnetičtější má ideu
a schopnějšího lídra. Jinými slovy, přežije takový, který má
pro ostatní přitažlivé téma a lídra, kterého ostatní respektují.
Když se podíváte dovnitř každého takového zájmového výbo-
ru, zjistíte, že fungují naprosto autonomně. Jako stát ve státě.
Skupinka dětí, která se tu rozhodla, že se chce učit hudbě, do-
kázala ostatní tak strhnout, že společně vybrali 25 000 šekelů
(přes 7 000 USD). Výsledkem je dnes špičkově vybavená hu-
dební zkušebna. Stejně tak skupina dívek, kterým se zachtělo
otevřít ve škole malou zoologickou zahradu. Když jsme se
loučili, holky právě na zahradě pořádaly jednu ze svých pra-
videlných fundraisingových akcí – prodávaly doma napečené
koláčky s cílem získat peníze na krmivo a rozšíření ZOO.
O očích, které zářily
Školou nás prováděla už zmiňovaná Eudice Ben Orová, jedna
ze zakladatelek, která nás představila snad každému, kdo byl
v tu dobu ve škole. Naštěstí to bylo ještě před covidem a já tak
mám pocit, že jsem si tam potřásl snad se stovkou dětských
pravic. Jednu chvíli jsem nestíhal reagovat na jejich otázky.
„Nacisti u vás vyvraždili během 2. světové války většinu Židů,
že jo?“ zeptal se mě třeba zhruba sedmiletý kluk, navíc per-
fektní angličtinou. „Druhá světová válka je totiž moje velké
hobby!“ dodal na vysvětlenou. Připadal jsem si jako návštěva
z Marsu. Děti se kolem nás shlukly a zasypávaly nás těmi
nejroztodivnějšími otázkami, jako by je v tu chvíli nezajímalo
nic jiného než zrovna my a náš svět. Perfektní angličtina byla
i u těch malých naprostou samozřejmostí. Aby nedošlo k mýl-
ce – dorozumívacím jazykem ve škole je hebrejština, nikoliv
angličtina.
A to nejdůležitější: Necítil jsem ani náznak uťáplosti, shrbe-
nosti. Nezahlédl jsem ani jedny vyhaslé oči, které tak často
potkávám v našich vzdělávacích institucích. Viděl jsem jenom
zářící.
Možná se ptáte, zda takové školy existují i v Česku. Existují.
Jejich seznam najdete na www.asociacesds.cz a já chci v ně-
kterém z dalších dílů o nějaké napsat.

4. Pravý domácí časopis | 33
Studenti se snaží překonat
rekord nejdelšího papírového
řetězu na světě
Průkopníkem Sudbury modelu
v Česku je kladenská Donum Felix