1. Argumentace:
Jako téma své seminární práce jsem si vybrala dílo od méně známého autora Siegfrieda
Kappera České listy, protoţe studuji český jazyk a jmenovaný autor stojí za pozornost. Chtěla jsem
se seznámit se stylem psaní autora. Jelikoţ, jak jsem jiţ zmínila, je spisovatel méně známý, bylo
velmi těţké sehnat materiály k vypracování mé práce.
Ráda bych se zaměřila na ţivot Kappera a poté bych se pokusila rozebrat jeho básnickou
sbírku České listy, první sbírku veršů, kterou napsal Ţid v českém jazyce. Také bych se chtěla
zmínit o reakcích, které tato kniha svým vydáním způsobila. Většina těchto reakcí byla
nepříznivá a také vyvolala spor mezi tímto autorem a Karlem Havlíčkem Borovským.
Otázkou ovšem stále zůstává, zda čtenář autora pochopil ve správném smyslu...
Siegfried Kapper – České listy
Siegfried Kapper, vlastním jménem Isaak Salomon Kapper, se narodil 21. března
1820 na praţském Smíchově. Jeho otec byl ţidovským učitelem, který v letech 1795 aţ 1816
vyučoval na různých školách ve Španělsku a Francii, a tak prvotní vzdělání svému synovi poskytl
sám. Poté se autor učil na triviálce na Smíchově, ale navštěvoval i ţidovskou školu. Siegfried
absolvoval gymnázium a filosofii v Praze, ve Vídni se později věnoval studiu lékařství.
Od mládí se Kapper zajímal o pokrokové mladoněmecké hnutí, o českou literaturu a také se
stal přítelem Karla Sabiny a Václava Bolemíra Nebeského - to znamená, ţe se začal přátelit
s představiteli „Mladé Čechie“. Zejména Nebeský jej velmi ovlivnil pro českou věc, ale
Siegfriedovy snahy se nesetkaly s velkým pochopením. Kapper se prohlásil za Čecha, ale jelikoţ se
odmítl vzdát svého ţidovství, tak spousta autorů – v čele s Karlem Havlíčkem Borovským - ho
nebrala váţně a jeho díla kritizovali.
Siegfried byl velmi zklamán postojem Čechů, a proto po dokončení studií roku 1847
odcestoval do Chorvatska, kde působil jako lékař. Po revoluci v roce 1848 se Kapper vrátil zpět do
Vídně, kde začal pracovat jako ţurnalista. Ovšem nepříznivé poměry po poráţce revoluce donutily
autora opět odcestovat do ciziny. Především se věnoval cestám po jiţní Evropě. V roce 1854 se
konečně usadil v Čechách, kde se také oţenil. Jeho ţenou se stala sestra Moritze Hartmanna. Autor
se ţivil jako praktický lékař v Dobříši, později v Mladé Boleslavi. Do té doby psal jak česky tak
německy, po roce 1854 psal dále, ale pouze německy.
Kapper zemřel na cestách 7. června 1879 v italské Pise.
Mezi jeho nejvýznamnější dílo patří česky psaná básnická sbírka České listy z roku 1846.
Také se věnoval překladům. Přeloţil do německého jazyka Máchův Máj i básně Čelákovského a
Jablonského. Přeloţil do němčiny i rukopis zelenohorský a královédvorský . V českém jazyce vydal
ohlasy dalmatských lidových vyprávění Pohádky přímořské roku 1873. Také se věnoval
německému a českému překladu srbské a černohorské poezie. Je také autorem originálu cestopisu
Durch Südböhmen nach Oberösterreich. Seznamuje německou veřejnost s novočeskou literaturou
pomocí úvah o Langrovi, Sabinovi, Nebeském, Jablonském a Máchovi. Zpracovává dílo Kněz
Lazar, z něhoţ se ovšem dochoval jen rukopis. Také podal několik ohlasů a překladů ze slovanské
poesie – Slavische Melodie.
Spisovatel Siegfried Kapper patří z hlediska literární historie a česko-ţidovské vzájemnosti
z pohledu historického k nejpozoruhodnějším ţidovským osobnostem Čech devatenáctého století.
Spor Siegfrieda Kappera a Karla Havlíčka Borovského
Jelikoţ byl Siegfried Kapper Ţid německého rodu a výchovy, postavil svůj ţivot před otázku
národnosti a rasy. Tento svůj problém neřešil teoreticky nebo snad výbojně, ale pomocí literatury.
Více však vynikal v otázce rasy. Je nutno ji posuzovat v souvislosti se známým faktem jevícím se
v německé literatuře předbřeznové doby. Německé písemnictví té doby pouţívá řadu českých
motivů a němečtí autoři nedělají rozdíl mezi češstvím a němectvím. Postavy z českých dějin

2. povaţují za svoje stejně tak jako čeští básníci, jako by zde ani neexistovala velká nacionální
distance. Zdá se, jakoby češství splynulo s němectvím. Hlavním důvodem tohoto jevu je tehdejší
úpadek českého jazyka a literatury a také politická nesamostatnost. A právě z toho čerpala činnost
českých buditelů své cíle, ale bohuţel nešlo najednou proniknout tak, aby se nadvláda němčiny
zlomila. A ani to nebyla úplná nutnost, jelikoţ v tom, ţe se němečtí autoři vraceli k české minulosti,
mohla být viděna pro české spisovatele určitá pomoc k probuzení národnostního cítění.
Toto soudobé hnutí zapříčinilo, ţe se národnostní nesnášenlivost téměř nepociťovala. Stále
zde však panovalo očekávání dalšího vysvobození, které měla přinést revoluce. V toto doufaly oba
národy a společnost zájmů způsobila, ţe Němci, kteří dobře věděli o své kulturní a jazykové
převaze, nepostřehli, jaký význam při kaţdém konání politickém, sociálním, připadá otázce
národnostní.
Siegfried Kappper však vedle německých básní a próz skládal i básně a prózy české. To byl
velký pokrok vůči těm německým spisovatelům z Čech, kteří se při své tvorbě omezili jen na
německý jazyk.
Otázku národnostní sloučil i s druhou otázkou svého ţivota a to s otázkou jeho ţidovství –
s otázkou rasy. A svůj postoj formuluje velmi zřetelně právě v Českých listech. Své sloky oddaně
věnuje básnickému příteli Václavu Bolemíru Nebeskému, ve kterých jej ujišťuje:
„Ten lásky plamen, jenţ v tvém slovu hoří,
I můj jest, druhu, nejkrásnější cit,
I mou je vlastní vlast Vltavská drahá!
Jak tvůj i můj ji vezdy slaví zpěv;
Má kletba tkne jak tvá se vlasti vraha,
Radostně pro ni vyliju svou krev.“ *1
Očekává budoucnost, kdy nebude mstivosti, ale jen právo, kdy uţ nebude vyloučencem své
vlasti a kdy ona jako Čech spojí své ruce s Čechy.
„Syn ja Ţidů jsem!...ty neznáš boly rmutné, milovat vlast a být v ní cizincem!“ *2
V básni Na devátý Ab se obrací k národu izraelskému, aby netruchlil nad pádem Jeruzaléma
a nad svým osudem:
„K světu se měj! Popadni dějů veslo,
A podej bratrům ruku, vlast miluj;
K jakýmţto stanům souzení tě neslo,
Tams našel vlast, tam muţně, pevně stůj!
Ţehnej tu zem, která tvé dítky kojí,
A ţehnán budeš v statném míru sám.“ *3
Nejen sebe, ale i všechny ostatní ţidy chce vysvobodit. Nebojí se ţádné výtky a ke svému
lidu volá:
„Jen Nečechem mne nejmenujte,
Syn jako vy jsem české země!...
I jsem-li z kmene nad Jordánem
To s Čechem bratrství neruší,
Či zákon jaký mně překáţí,
Bych vlasti neţil srdcem, duší?“ *4
Nikdy se nevzdává své víry a i přes osudy svého ţidovského kmene, se nevzdává vědomí, ţe
to byl dříve národ nade všemi na zemi, ţe byl nositelem myšlenky českého boţství. Pokud čteme
v jeho verších: má víra- má vlast, znamená to, ţe v českou vlast vloţil všechnu svou důvěru. Kapper
chce být Čechem bez újmy na své víře a chce se také asimilovat národnostně.
Kaprův projev se zdá býti upřímným a seriózním. Dokazuje jeho vroucnost, se kterou doteď
jako vyhoštěnec utíká se svou vírou pod korunou české země, kterou chce právem mít za svou vlast.
Kapper předstoupil před českou společnost s třemi básněmi: V srpnu 1844, V. B. Nebeskému
a Synům mého kmene, které vyšly v časopisu Květy v roce 1845. Jsou to básně zřejmě
nejpříznačnější k jeho německočeské otázce. Tyto básně spolu s ostatními vyšly kniţně v roce 1846
ve sbírce České listy.

3. Sotva však tato sbírka vyšla, ohlásil se protest proti Kapperovi jakoţto básníkovi, tak i proti
vzešlému hnutí a jeho propagaci vůbec. V roce 1846 ve dvou listopadových číslech České včely,
beletristické přílohy praţských novin, vyšel článek od Karla Havlíčka Borovského věnovaný nové
básnické sbírce České listy od Sigfrída Kappra. Počeštěný pravopis básníkova křestního jména
nebyl chybný ani náhodný. Praţský německý básník Siegfried Kapper se rozhodl, ţe své sympatie
vůči Čechům a Slovanům vyjádří tím, ţe začne psát česky. Teprve pětadvacetiletý Borovský, který
byl čtenářům znám jako ostrý kritik, podrobil Kapperovy snahy rozbory, který byl ovšem velmi
nelítostný.
Pronikavý Havlíček přesně rozpoznal, v čem je hlavní slabina Kapprových básní: místo původních
citů a myšlenek předkládá básník city a myšlenky známé a převzaté a „hledí je opatřit křiklavým
rouchem“ *5. Upadá tím do podezření, ţe vlastní tvůrčí podněty nemá. Na důkaz svého tvrzení
ocitoval kritik několik Kapprových pokusů o básnické obrazy a přesvědčivě je obvinil z
odvozenosti a konvence. Obvinění završil několika ironickými výpady. Básně pana Kappra na něj
působily, jako by četl "školní penzum, nějakou prudkou ódu, ve které jeví vlastenecká mládeţ dle
nařízení prefektova radost svou z příjezdu gymnaziálního direktora".*6
Tóny ţidovské naplnil Kapper stejně plačtivě a konvenčně jako svá vyznání příchylnosti k Čechům,
jenţe připadá, ţe Havlíček nepouţil v tomto směru stejně přísných kritérií. Připustil, ţe pokud básní
Kapper o svých ţidovských soukmenovcích a jejich pocitech, je autentický nebo aspoň autentičtější
neţ ve svých pokusech o simulaci pocitů českých. Slovo simulace je výstiţné, i kdyţ ho Havlíček
přímo nepouţil. Byl si však jist, ţe české pocity Kapper mít nemůţe, protoţe k Čechům bytostně
nepatří. "... jak tu mohou Izraelité k českému národu náleţeti, kdyţ jsou původu semitického?" *7
„Kdyby totiţ člen ţidovského národa české pocity měl“, pokračuje Havlíček ve své argumentaci,
„musily by se projevit tím, ţe by přestal mít pocity vlastní jinému národu a rozhodně by nemohl
tvořit jinak neţ česky“ *8.
Kapper však spolu s českými pocity přiznává i pocity ţidovské a vedle českých básní píše i básně
německé. To je důkaz, ţe jde o falešné snaţení. Mýlí se prý Václav Bolemír Nebeský, kdyţ chce
ţidovské obyvatele Čech integrovat s Čechy. „To by spíše za Čechy mohli být pokládáni Němci,
Francouzi nebo Španělé.“ *9
Jestliţe chce Kapper básnit jinak neţ svým vlastním jazykem - "pokaţeným potomkům patriotických
Hebreů"*10
"tak zmalátněly, ţe se ani jiţ neopovaţují chtít pěstovat svůj přirozený jazyk hebrejský"*11, ať skládá
básně německy, jak činil dosavad, a českého veršování zanechá. Havlíček tvrdí, ţe nepotřebujeme,
aby nás miloval. "Však my se sami dost dovedeme milovati, a opravdu máme na papíře a v básních
tolik lásky k vlasti, ţe bychom ještě nad svou potřebu dosti mohli prodat nebo propachtovat," *12
Havlíček přitom nebyl antisemita, jistě ne v tom smyslu, jak tomu dnes rozumíme. Dne 12.
října 1850 otiskl ve Slovanu krátkou úvahu s názvem Emancipace ţidů. Uznal v ní sice oprávněnost
stesků českých venkovanů na počínání ţidů na české vesnici, ale vyloţil hned, ţe za to můţe
dlouholetý útisk, jemuţ byli ţidé vystaveni. Náprava neproběhne rychle, ale emancipace ji
zabezpečí. "Chovejme se také skutečně i v ţivotě ke svým izraelitským spoluobčanům tak jako k
rovněoprávněným, netupme je, nesniţujme je, nesuţujme je ţádným způsobem, a zůstaly-li na nich
lpěti ještě mnohé známé obyčeje z předešlého času, snášejme je zatím, jsouce pamětlivi příčin
jejich," nabádá Havlíček své čtenáře.
Avšak ţidovskou asimilaci vylučoval. Zrod českých ţidovských autorů nepředpokládal.
Kapper na Havlíčkovo odmítnutí nijak nereagoval. Nenutil mu svůj postoj. Vyznívá to spíše,
jakoby chtěl jen říci, ţe ţije mezi námi, ve stejné vlasti. Přál si, aby jej Češi přiznali za svého, aby
pro něj česká vlast byla náhradou za jeho vlast vlastní. Kapper se stal českým ţidem, avšak necítil
potřeby se nechat pokřtít. Svým slovem se zavázal k české národnosti a myslím, ţe jeho díla
přinesly české literatuře určitě zisk.
České listy
Kniha, podepsaná Sígfríd Kapper je vytištěna latinkou, zachovává však -w-. Kaţdý verš
začíná verzálou. Ke sbírce je připojen výklad šesti pojmů, jeţ se v textu objevují. Báseň nazvaná

4. Ben-oni (Syn ţalu) se skládá z několika menších celků oddělených od sebe zaráţkami.
Text této Kapperovy sbírky se od dnešního jazyka liší početnými odchylkami kvantity
samohlásek (dvéře, jítro, litost, sluhové Paně - Páně, dozrati, mohútná - mohutný, posvatný -
posvátných, mílý - milý ad.) stejně jako kvalitou souhlásek (morské - mořské, angelé - anděl), dále
dvojhláskou ou- (ouskoky, outlé, oudolí - údolí), hláskovými výpustkami (mha, cnosti) a dalšími
hláskovými alternacemi (květoucích). Také se od nynějšího pravopisu liší délka v infinitivu (vzítí),
na konci přídavných jmen (štíhle) a na místech, kde je vodítkem rým. V pravopisu se objevují
apostrofy, vyskytující se především u sloves, v kontrakcích slovesa být a v příčestí minulém,
výjimečně téţ u adverbia (neznal’s, ty’s; nemoh’, vyšleh’; volněj’), distribuci s-, z- a z- namísto vz-
v předponách, včetně variantnosti (neskrotný, stracené - ztraceného, shnije - zhnije; zpomíná,
zplanul, zdálené - vzdálenému), zdvojené ss- (vyssaje), velká písmena, a to jak v adjektivech
utvořených od jmen vlastních (Český, Německého), tak například v názvech měsíců (v Dubnu).
Zajímavé jsou také všechny tvary slovesa být v podobě bez j- (sem, si; sme, ste). Ve sbírce je velmi
nejednotné uţívání výrazů jako by, jak by - jakoby, jakby (s. 82: Chvějíc se, jako by se modlit
chtěla, - s. 58: Jakoby vlast tvá byla pouště chudá,). V textu se také vyskytují slovesné tvary se
zakončením na -ou: ţijou, vějou, kniţní slovesné tvary: rci, dýše; příklonné -ť: nenajdeť, byloť,
zníť, jáť, tuť, věčnýť a -ţ: budiţ, zdaliţ; adjektiva utvořená příponou odlišnou od současné normy:
ledné; archaické a méně obvyklé výrazy: bratství, vyloučenství, vyhozenec, všedennosti, souţelné,
vezdy; rusismus ţdáme; kompozita: jaroslunce, slavnotichou, vlnošumným atd. Autor také pouţívá
malé písmeno ve slově následujícím po vykřičníku, který neuzavírá větný celek.
Anotace:
Bylo pro mne velmi zajímavé číst knihu České listy od Siegfrieda Kappera. Kniha měla
velmi zajímavý styl psaní textu, coţ mne aţ v některých případech zaskočilo. Podle mého názoru
chtěl autor patřit mezi český národ oficiálně, protoţe srdcem do něj patřil uţ dávno. Bohuţel se mu
to však nepovedlo.
Myslím, ţe Kapper rozhodně patří mezi pozoruhodné autory 19. století. Jsem ráda, ţe jsem
se s knihou seznámila, jen mne mrzí nedostupnost pramenů k tomuto tématu.
Klíčová slova:
Siegfried Kapper, České listy, K. H. Borovský, poezie, 19. století, rozbor básní, autorův styl psaní
Literatura a prameny
KAPPER, Siegfried. České listy. 1.vyd. Praha: Calvenské kněhkupectví, 1846. 120 s.
HOUSKOVÁ, Hana. Českoţidovský almanach. 1.vyd. Praha: Apeiron, 1994. 181 s.
KNEIDL, Pravoslav. Praţská léta německých a rakouských spisovatelů. Praha : Praţská edice,
1997. 251 s.
Časopisy
BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Česká literární xenofobie. Česká včela, 1846.
- podává věcné informace, vznikla v době, kdy autor ţil,
Internetové zdroje
http://www.libri.cz/databaze/kdo18/search.php?zp=6&name=KAPPER+SIEGFRIED
http://cs.wikisource.org/wiki/Autor:Siegfried_Kapper
Jak jsem jiţ zmínila, k tématu bylo velmi těţké sehnat literaturu a prameny. Uvedené prameny jsou
proto všechny potřebné, jelikoţ všechny obsahují informace o básníkovi, knize, obsahují rozbor
básní, styl psaní autora, soudobé názory na práci autora a internetový zdroj obsahuje obrázek
autora.