seminární práce - MU

1. 1
Katedra mezinárodních vztahů a
evropských studií
Fakulta sociálních studií
MASARYKOVA UNIVERSITA
Brno, Joštova 10, 602 00, Česká republika
telefon: 00 420 - 549 497 175, fax: 00 420 - 549 491 920
Demokratizační proces v Kambodži
Seminární práce
Vypracovala: Pavla Kolářová
UČO: 414740
Imatrikulační ročník: 2012
Předmět: Demokracie a demokratizace po studené válce
Vyučující: PhDr. Pavel Pšeja, PhD.
V Brně 6.1.2014

2. 2
Obsah
Úvod.................................................................................................................3
Historické pozadí 20. století.............................................................................4
Khmérská republika a Demokratická Kampučia..............................................5
Demokratizační proces a jeho teoretické ukotvení...........................................8
Závěr.................................................................................................................10
Seznam zdrojů..................................................................................................11

3. 3
Úvod
Jako téma pro závěrečnou práci do předmětu Demokracie a demokratizace po studené
válce jsem vybrala právě případovou studii Kambodţi z toho důvodu, ţe demokratizace této
země se od ostatních v něčem liší. Kambodţské království bylo do současné podoby
formováno mnoha událostmi, přičemţ v čele se vystřídalo plno zemí, v prvopočátcích mimo
jiné Vietnam a Thajsko, Francie, a v průběhu občanských válek i Japonsko. Všechny tyto
nadvlády a vůbec tíha minulosti a historie země zapříčinily, ţe kambodţský demokratizační
proces dosud nebyl dokončen a etablování demokratického reţimu bylo ztíţeno mnoha
překáţkami.
Obecně jsou v kambodţském procesu dosahování nezávislosti patrné některé prvky
demokratizace – mezi takové můţeme zařadit např. první svobodné volby, které byly
výsledkem dlouhých příprav za pomoci OSN po pádu japonského vedení. Vlivem převratu
v 90. letech však nebyla demokratizace nikdy dokončena, a díky této skutečnosti je dokonce
velice diskutabilní, zda lze pro získávání svobody v Kambodţi vůbec pouţívat termín
„přechod k demokracii“, kdyţ byl sice započat, ale nikdy nedokončen.
V této práci se chci věnovat kambodţské demokratizaci zasazené do historického
kontextu a jejímu teoretickému ukotvení, přičemţ historii je věnována velká část textu –
kambodţský demokratizační proces trval více neţ 40 let, proto si myslím, ţe je k pochopení
všech souvislostí důleţité uvést většinu historických události.

4. 4
Historické pozadí 20. století
První etapou, která Kambodţu připravila na boj o své území a nezávislost, byla
francouzská nadvláda, která trvala od roku 1863 aţ do roku 1953, kdy proběhly pod dohledem
Francie první volby. Zásluhou Francie Kambodţa vstoupila do procesu modernizace a byla
započata nová éra kambodţských dějin. Proti francouzské nadvládě se obyvatelé, především
chudé obyvatelstvo, ve velkém bouřili, všechny nepokoje byly způsobeny zejména výběrem
daní, které si Francie nárokovala. V první polovině 20. století byla kambodţská země
v nebývalém ekonomickém rozmachu. (Noţina 2007: 175-177) V této době se však také
začínal rodit kambodţský nacionalismus, který úzce souvisel s buddhistickou vírou v této
oblasti. Francouzská koloniální správa dokonce povolila vznik Buddhistického institutu
v hlavním městě – doufala, ţe tímto bude zamezeno dalším projevům nacionalismu skrz
náboţenství. Jenţe právě z tohoto prostředí začala proudit většina intelektuálů a moderních
nacionalistů, kteří kritizovali nedostatečné vzdělání a zapojení do odvětví obchodu či civilní
správy. Většina sporů však vyvrcholila za druhé světové války, která v jihovýchodní Asii,
stejně jako v Evropě, podstatně urychlila vývoj událostí. (Zelenda 2009: 59-60)
Poté, co byla Francie ve válce poraţena, se Kambodţi konečně podařilo částečně
vymanit z francouzského vlivu. Samospráva kambodţskému lidu však nezůstala, po celou
dobu trvání války bylo území okupováno Japonci. Nejvlivnější osobou tohoto období a celého
poválečného získávání nezávislosti se stal princ Norodom Sihanuk, který nastoupil na trůn jiţ
roku 1941, v tuto dobu však ještě Francie formální nezávislost Kambodţi neuznávala. Tak se
stalo aţ roku 1949, kdy Kambodţa vystoupila z tzv. Francouzské unie. Vše však nešlo tak
lehce a Sihanuk musel vzít dění do svých rukou - postavil se do čela osvobozeneckého boje a
odjel na západ s cílem lobbovat za kambodţskou nezávislost. Úsilí se vyplatilo s konečnou
platností o čtyři roky později, kdy byla vyhlášena „konečná“ nezávislost státu. (Ţeníšek 2006:
164) Tak se stalo na základě Ţenevské konference, kdy byla Kambodţa prohlášena za
nezávislý, neutrální a nezúčastněný stát. (Němcová 2013: 12)
Další éra v zemi, která je dodnes Khméry nazývána zlatým věkem, se nesla ve znamení
stability a pokroku. Ve volbách roku 1955 zvítězila Sihanukova strana, král však hned na to
všechny překvapil tím, ţe abdikoval, panovnický post přenechal svému otci a stal se veřejně
činným politikem. Zaloţil dokonce hnutí zvané Sangkum Rastr Nizám (Lidové socialistické
souručenství), které poloţilo základy pozdějšímu tzv. buddhistickému socialismu. Sangkum
se stal symbolem národní jednoty, zmíněný socialismus však Sihanuk nevnímal tolik ve

5. 5
smyslu marxistických tradic jako spíše nástroj k dosaţení sociálního smíru a pozvednutí
ekonomiky. Roku 1955 byla zároveň uzavřena dohoda s USA o vojenské pomoci, čímţ byly
stvrzeny dodávky zbraní a financování kambodţské armády. Období 1955-65 se neslo ve
znamení industrializace, velkého pokroku průmyslové výroby, zdravotnictví a vzdělání.
Sihanuk byl silnou osobností, dokázal vytvořit základ kambodţskou ideologii – Khméry
dokonce označoval jako své děti. (Zelenda 2009: 71-74) Co se týče zahraniční politiky, bylo
jeho jednání značně nacionalistické, zároveň však s mnoha paradoxy. Na jednu stranu přijímal
podporu od USA, na druhou stranu udrţoval domácí scénu protiamerickou, ve světě udrţoval
styky s komunistickými zeměmi (zejména s Čínou), ale domácí komunistické hnutí
nepodporoval. Díky této nejasné politice začala být Sihanukovo postavení v zemi na konci 60.
let silně nestabilní. (Němcová 2013: 14)
Khmérská republika a Demokratická Kampučia
Khmérská republika, která vznikla v březnu roku 1970, byla důsledkem Sihanukovy
pokrytecké politiky plné nejasných manévrů. V 60. letech měla za sebou kambodţská vláda
potlačené spiknutí proti monarchii, rozpuštění Sangkumu i Národního shromáţdění, nové
volby a přerušení vztahů s USA, které znamenalo na jednu stranu odmítnutí hospodářské
pomoci a také navázání nevyřčeného spojenectví s Viet Congem. V Kambodţi za Sihanukovo
zády stále sílilo komunistické hnutí - tím více, čím více se ho snaţil uvnitř státu potlačovat.
V této situaci, která v zemi panovala, sílila i pravice, v jejímţ čele stanul ke konci 60. let nově
zvolený premiér Lon Nol. Začala propukat protivládní povstání, která roku 1967 přerostla
v občanskou válku, kde hráli velkou roli Rudí Khmérové – komunisté. Poslední ze
Sihanukovo činů, které vedly ke konci jeho vlády, bylo obnovení diplomatických vztahů
s USA v důsledku krize s Čínou a jako vyváţení podepsání dohody o spolupráci Viet
Congem. Bombardování, které se v následujících měsících sneslo na Kambodţu, a sílící
komunistické hnutí podnítilo pravici ještě více k radikálním postojům vůči Sihanukovo vládě.
Poté, co se odjel léčit do Francie, začal jiţ oficiální premiér Lon Nol a místopředseda Sirik
Matak chystat státní převrat. Po celém území propukaly protivietnamské demonstrace a
v březnu roku 1970 bylo svoláno Národní shromáţdění, které odhlasovalo Sihanukovo
odvolání z funkce a obvinilo ho z velezrady a dalších zločinů proti státu. O dva měsíce
později byla vyhlášena Khmérská republika. (Noţina 2007: 211-223)

6. 6
Za vlády Lon Nola, která trvala pouze pět let, byla vyhlášena nacionalistická
náboţenská válka Vietnamu. Jinak však nebyl premiér vůbec schopným vůdcem a jeho vláda
zemi nepřinášela ţádné perspektivy. Americká invaze, která propukla hned po vytvoření
republiky, nepomohla vietnamské jednotky odstranit, a ještě více zemi zničila a připravila na
druhou občanskou válku. Sihanuk našel azyl v Číně, odkud paradoxně podporoval Rudé
Khméry ve víře, ţe mu pomohou dostat se v Kambodţi zpátky k moci, a vytvořil hnutí
Jednotné národní fronty Kambodţe, které vyzval k partyzánské válce proti Lon Nolovu
reţimu. Druhá občanská válka, která následovala v 70. letech, měla dvě strany. Kaţdý měl na
výběr – buď podporovat vládu, nebo Sihanukovo revoluční hnutí. Republika kaţdým dnem
ztrácela podporu veřejnosti a vůbec kontrolu nad zemí. Další americká letecká ofenziva sice
zpomalila postup komunistických jednotek, ale ne na dlouho. Roku 1975 byl reţim svrţen
poté, co jednotky Rudých Khmérů obsadily Phnom Penh a ovládaly více neţ 90%
kambodţského území. (Zelenda 2009: 84-94)
Vláda Rudých Khmérů trvala od roku 1975 další čtyři roky a byla to nejhorší, co kdy
Kambodţu potkalo. Země byla přejmenována na Demokratickou Kampučii a hned první
měsíce zaţívala ty nejhorší zvěrstva v historii země. Většina představitelů státu a přívrţenců
Lon Nola byla popravena a obyvatelé měst vysídleni pod záminkou amerického
bombardování na venkov, kde byli podrobeni těţké práci. Moci se chopila Komunistická
strana Kambodţe v čele s Pol Potem, který se snaţil v zemi uplatnit svou ideu dokonalého
komunistického státu s hlavním pilířem v podobě rolnické třídy. (Ţeníšek 2006: 167)
Formálně však byla moc soustředěná v rukou Sihanuka, který byl po své rezignaci uvězněn i
s rodinou v paláci. Mimo masového vysidlování došlo také ke zrušení peněz, uzavření
státních hranic a omezení zahraničního obchodu na minimum, čímţ byla kambodţská
populace definitivně odříznuta od okolního světa. Rodilí Kambodţané byli vychováváni
k nacionalismu, ostatní etnické menšiny se musely přizpůsobit nebo byly rovnou vraţděny.
(Němcová 2013: 19-20)
Postupem času začal reţim slábnout – dělo se tak v rámci neustálých hospodářských
reforem, které měly vést k soběstačnosti státu. Situace postupně spěla k bodu, kdy měla KSK
mnoho frakcí, pravidelně docházelo k čistkám a vláda byla čím dál tím méně stabilní.
Kampučii také oslabovaly neustálé boje s Vietnamem a eskalující situace na hranicích
s Thajskem a Laosem. Roku 1977 vpadly khmerské jednotky do Vietnamu a vietnamská
armáda jim ještě téhoţ roku útok oplatila invazí do vnitrozemí. Pol Pot byl bojem s Vietnamci
téměř šílený a jeho vlastní paranoia přivodila Kampučii nakonec zkázu. Díky válčení a

7. 7
odsunu obyvatelstva došlo postupně k rozpadu armády a KSK. Poslední masová invaze,
kterou Vietnam roku 1978 podnikl, měla za následek pád komunistického reţimu a obsazení
skoro celého kambodţského území vietnamskými jednotkami. V lednu dalšího roku padl
Phnom Penh a začalo desetileté komunistického vedení Vietnamu. (Country Studies 1986-
1998)
V roce 1979 byla sice vietnamskou intervencí ukončena kambodţská genocida,
mocnosti však Vietnam označily za agresora a dále uznávaly Rudé Khméry za představitele
rozpadlého státu. Vietnam ale Kambodţu i nadále kontroloval, obyvatelé je vítali oproti
Khmérům jako osvoboditele – proto toho vietnamské vedení vyuţilo a ještě v lednu byla
vyhlášena Kambodţská lidová republika, která měla charakter post-totalitního autoritářského
reţimu komunistického typu. (Ţeníšek 2006: 167) Premiérem se stal vlivný (bývalý
přívrţenec Rudých Khmérů) Hun Sen. Toto období se v mnohém podobalo poslední fázi
francouzského protektorátu – Vietnam prostřednictvím „poradců“ řídil kambodţskou politiku.
Proti nové vládě však stály stále přítomné partyzánské skupiny Rudých Khmérů podporované
Čínou, USA a západními státy. 80. léta byly pro Kambodţu typické politickým
manévrováním a k prezidentskému postu se dokonce znovu dostal Sihanuk. (Noţina 2007:
246-255) Vietnamské vedení však začínalo být ke konci desetiletí poznamenáváno
slábnoucím Sovětským svazem a končící studenou válkou a nakonec bylo přinuceno
ekonomickou situací a dalšími okolnostmi se postupně stáhnout z kambodţského území.
Vietnamské jednotky postupně odešly ze země a většina sporů se uklidnila (USA dokonce
začaly poskytovat Phnom Penhu humanitární pomoc). Za pomoci mírových jednání a OSN se
země začala konečně připravovat na demokratizační proces v podobě prvních svobodných
voleb. (Zelenda 2009: 110-111)

8. 8
Demokratizační proces a jeho teoretické ukotvení
Kambodţský přechod k demokracii začal být uskutečňován za pomoci OSN jiţ roku
1989, jeho příprava a vůbec hledání mírového řešení na mezinárodní úrovni však začalo jiţ za
dob Demokratické Kampučie, kdy byla situace nejváţnější. Toto období se v dalších letech
stalo největší překáţkou procesu demokratizace, protoţe změnilo mimo jiné mentalitu národa
– v dnešní době závisí úspěšná tranzice kambodţského reţimu právě na vyřešení problémů
z totalitní doby Rudých Khmérů. Na Paříţské konferenci na konci 80. let bylo diskutováno
nové uspořádání Kambodţi a výsledkem byla roku 1990 všeobecná dohoda nad Rámcem pro
úplné vyrovnání se s kambodţským konfliktem, jehoţ součástí bylo mimo jiné ustanovení
Nejvyšší národní rady, která byla jediným legitimním orgánem na následující období, a
tvořily ji čtyři kambodţské politické frakce, jimţ předsedal Sihanuk. (Görigová 2013: 45)
Radou bezpečnosti OSN byla mimo jiné zřízena mise s názvem UNTAC (Dočasná správa
Společnosti národů v Kambodţi). Byla vytvořena zejména za účelem nastolení míru v zemi a
zajištění neutrálního prostředí, coţ úzce souviselo s demilitarizací území a přípravami země
na svobodné volby (zajištění jejich průběhu). Cílem mise bylo vytvoření vlády, která bude
fungovat na principu liberální pluralitní demokracie. (Noţina 2007: 259)
Situace v zemi však byla stále neklidná, bouřili se zejména Rudí Khmérové v čele Pol
Potem, kteří roku 1992 odmítli sloţit zbraně, a Hun Senova vláda, která se sice podle vzoru
svého šéfa přeorientovala na pravicovou, stále ale pronásledovala své protivníky. Byly
organizovány atentáty, s kterými si OSN nevěděla rady (poslání znělo mír chránit, ne
vynucovat), a v zemi se rozrůstal černý trh a prostituce. I přes tyto problémy se však podařilo
zorganizovat v květnu roku 1993 první svobodné volby, které měly za výsledek kabinet
sestavený z dvou premiérů (za stranu FUNCINPEC princ Ranariddh, za Stranu
kambodţského lidu znovu Hun Sen). Ještě v září téhoţ roku byla parlamentem schválena
nová ústava, podle níţ se stala země konstituční monarchií, byla přejmenována na Království
Kambodţa a králem se stal opět Sihanuk. (Zelenda 2009: 112-114)
V poslední části práce se chci zabývat okolnostmi, které bránily úplnému dosaţení
demokracie. V první řadě to byli stále Rudí Khmérové, kteří se nechtěli vyrovnat s mírovou
situací a s výsledky voleb, kterých se záměrně ani nezúčastnili. Poté, co nezabrala velká
ofenziva vůči khmerským jednotkám, rozhodla se vláda pro jinou strategii. Nabídli Khmérům,
ţe bude zaručena beztrestnost těm, kdo se dobrovolně vzdá a sloţí zbraně. Tato strategie
zafungovala a zahájila vlnu dezercí, s kterou uţ ani Pol Pot nemohl nic dělat. Do roku 1998 se

9. 9
většina partyzánů vzdala a Pol Pot na následky srdečního záchvatu zemřel. Zásadním
zlomem, který poznamenal kambodţskou demokracii a demokratizaci ze všeho nejvíce, byl
však státní převrat, který zosnoval Hun Sen roku 1997. Kvůli spojenectví, které chtěl princ
Ranariddh navázat s Rudými Khméry, aby tak vyrovnal poměr sil svého „protivníka“ ve
vládě, zaútočil Hun Sen v červenci na princovu stranu FUNCINPEC a do dvou měsíců se
svými jednotkami ovládl celou Kambodţu. Mezinárodní scéna byla jiţ unavená neustálými
boji v Kambodţi, proto byl tento převrat tolerován, zejména kdyţ nezničil všechny prvky
demokracie a roku 1998 se konaly nové volby. O nich se opravdu nedá říct, ţe byly rovné a
svobodné, opakovala se však situace z roku 1993 a výsledkem byla znovu koalice
FUNCINPEC a SKL, jejíţ spojenectví nebylo o moc funkční neţ v předchozím období.
(Görigová 2013: 46-47)
Právě díky státnímu převratu, kterým Hun Sen přerušil přechod k demokracii
v Kambodţi, můţeme tuto tranzici nazvat „dvojfázovým přechodem či přechodem na
druhou“. (Ţeníšek 2006: 169) Kambodţa prošla v 90. letech řadou událostí, které zamezují
návratu země k demokratizaci a jejímu dokončení. Co se týče iniciativy, která vedla
k demokratizačnímu procesu – ta plynula mimo OSN zejména od vládnoucí elity v čele s Hun
Senem a králem Sihanukem, kteří si přáli pomocí rozhovorů vyřešit a ukončit občanskou
válku a vytvořit stabilní prostředí v zemi, které by napomohlo usmíření opozičních sil a vedlo
by k zlepšení ekonomických podmínek a politické liberalizaci. Díky Hun Senovu plánu, který
sestavil se svou vládou jiţ roku 1987 a který obsahoval 5 základních bodů politického řešení
situace v zemi, můţeme zařadit Kambodţu mezi „země, kde z iniciativy vládnoucí elity
nedemokratického reţimu došlo ke změně formou tzv. paktu či sjednaného přechodu“.
Hlavními příčinami, které vedly Kambodţu k procesu demokratizace, byla snaha o ukončení
občanské války v zemi, změna struktury mezinárodní scény, tlak mezinárodního společenství
a odchod okupačních vojsk ze země.
Dalšími aktéry (mimo vládnoucí elitu), kteří se „zaslouţili“ o kambodţský nový
začátek, byla Čína a SSSR, kteří jako dva obrovské mocenské protipóly také uplatňovali
v zemi své taktiky. Je třeba vzít na pováţenou, ţe v demokratizačním procesu Kambodţi
sehrálo velkou roli právě uvolnění reţimu v Sovětském svazu, které mělo vliv i na poměry na
mezinárodní scéně. Dále svou zásluhou přispěly státy ASEAN, které apelovaly na vládu Hun
Sena, a díky kterým bylo také dosaţeno staţení vietnamských vojsk z Kambodţi. (Ţeníšek
2006: 173-176)

10. 10
Závěr
Důsledkem událostí roku 1997 byl tedy proces demokratizace v zemi zastaven. Hun
Sen, který se chopil moci, vyhnal prince Ranariddha ze země a mnoho dalších odpůrců strany
KSL přišlo o ţivot, mnohdy za nevyjasněných okolností. V těchto podmínkách mezinárodní
společenství zastavilo finanční pomoc zemi a krize a frustrace ve společnosti se ještě
prohloubily. Rokem 1997 tedy v Kambodţi zmizely poslední známky přechodu
k demokratické společnosti, který ani neměl šanci se pořádně rozvinout.
V současné době je stále premiérem Hun Sen, který je v podstatě diktátorem,
uplatňujícím moc nad zemí v podobě síly, korupce, zmanipulovaných voleb a externí finanční
pomoci. Díky čínské podpoře v podobě hospodářských investic a vojenské pomoci, která
směřuje do Phnom Penhu, se Hun Senovi daří potírat jakékoli volání po větší svobodě a
politické pluralitě, ať uţ pochází z řad kambodţského lidu či neziskových organizací a
mezinárodního prostředí, reprezentovaného USA a dalšími vyspělými západními státy. Naději
na změnu v současnosti tvoří demokratická opoziční strana Sama Rainsyho, která minulý rok
v červenci ve volbách překvapivě zdvojnásobila svůj počet křesel a jen díky zmanipulovaným
výsledkům neobsadila většinu. Tímto momentem vypukly demonstrace a Rainsy začal
vyjednávat s reţimem. (The Post´s View 2013) Kambodţskému lidu a zemi nezbývá neţ jen
doufat, ţe Hun Sen, který vládne Kambodţi nepřetrţitě uţ 28 let, ztratí síly a Rainsyho
překvapivé volební šance a náhlá vzpoura jeho přívrţenců proti reţimu povedou
k znovuobnovení demokratických snah a ke změně, kterou jiţ nebude moţno zastavit.

11. 11
Seznam zdrojů
Akademické práce:
GÖRIGOVÁ, Ludmila. 2013. Volební inženýrství pod vlivem OSN v kontextu demokratizace:
případ Namibie, Kambodţe, Východního Timoru a Kosova. Magisterská práce. Brno:
Masarykova univerzita.
NĚMCOVÁ, Barbora. 2013. Analýza politického vývoje v Kambodži po roce 1979.
Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita.
Elektronické zdroje:
“The Fall of Democratic Kampuchea.” Country Studies US [online]. 1986-1998. Accessed
2014-01-04. Dostupné z: http://countrystudies.us/cambodia/33.htm
The Post´s View. „Can Cambodia democratize? “ In: The Washington Post [online].
21/9/2013. Accessed 2014-01-06. Dostupné z: http://www.washingtonpost.com/opinions/can-
cambodia-democratize/2013/09/20/bcfde1a0-1fd7-11e3-8459-657e0c72fec8_story.html
Literatura:
NOŢINA, Miroslav. 2007. Dějiny Kambodže. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
ZELENDA, Jiří. 2009. Kambodža. Vyd. 1. Praha: Libri.
ŢENÍŠEK, Marek. 2006. Přechody k demokracii v teorii a praxi. Plzeň: Vydavatelství a
nakladatelství Aleš Čeněk.