Seminární práce - MU

1. 1
Katedra mezinárodních vztahů a
evropských studií
Fakulta sociálních studií
MASARYKOVA UNIVERSITA
Brno, Joštova 10, 602 00, Česká republika
telefon: 00 420 - 549 497 175, fax: 00 420 - 549 491 920
Mustafa Kemal Atatürk a transformace tureckých zemí
Seminární práce
Vypracovala: Pavla Kolářová
UČO: 414740
Imatrikulační ročník: 2012
Předmět: Blízký východ v mezinárodní politice 20. a 21. století
Vyučující: Mgr. Eva Taterová, M.A.
V Brně 24. 11. 2013

2. 2
Obsah
Úvod.................................................................................................................3
Historické pozadí..............................................................................................4
Mustafa Kemal a zrod nového Turecka ...........................................................7
Reformy a změny ve společnosti .....................................................................8
Závěr.................................................................................................................10
Seznam literatury..............................................................................................11

3. 3
Úvod
V této seminární práci se chci zabývat změnami v turecké společnosti za Mustafa
Kemala Atatürka, který je v Turecku dosud nejuznávanější ikonou zrodu první turecké
republiky. V každém městě stojí jeho socha a na bankovkách tureckých lir můžeme najít jeho
podobiznu. Atatürk, jinak řečený Otec Turek, zorganizoval v Turecku po první světové válce
hnutí odporu proti evropským mocnostem a po několika vítězstvích převzal vládu v zemi do
svých rukou a stal se prezidentem nové republiky. Kvůli svým činům je doposud velmi
uznávanou autoritou a je považován za otce národa.
Já se chci v této práci věnovat zrodu nového svobodného státu pod vlivem osobnosti
Mustafy Kemala a celkově změnám a transformaci společnosti, která v Turecku proběhla za
jeho působení. Zajímá mě, jak si člověk, který provedl v zemi tolik tvrdých reforem, jichž
bylo dosaženo většinou nátlakem či násilím, mohl získat sympatie většiny národa, a jak může
být dodnes uctíván. Atatürk změnil Turecko od základů, už jenom tím, že v podstatě
sekularizoval stát a odsunul náboženství, které zemi formovalo po mnoho let, na druhou kolej.
Tato změna byla jednou z nejzásadnějších a společnost se s ní dlouho nemohla vyrovnat,
proto se chci jeho osobností zabývat podrobněji a zjistit okolnosti, které vedly k takové
hluboké změně společnosti, která z Mustafy ibn Alia učinila Atatürka.
Aby bylo následující období a Atatürkův vliv na společnost jasný, budu se v této práci
nejdříve zabývat historickým vývojem, který jeho režimu předcházel, a až posléze jeho
nástupu na prezidentský post a celkové transformaci turecké společnosti - co ji podmínilo a
jaké měla důsledky.

4. 4
Historické pozadí
Turecká republika vzešla z celku, který na Blízkém východě existoval bezmála celých
šest století, a který byl odjakživa cílem expanze a rivality evropských zemí – z Osmanské říše.
Toto impérium, které od 13. století formovalo dějiny všech národů v prostoru na východ od
Středozemního moře, bylo ve svých počátcích i v průběhu velmi mocným mezinárodním
aktérem, ale i propracovaným hospodářským systémem, který se zejména od 16. století
vyznačoval silnou centralizací. Nebylo to však období klidového stavu, ale období plné
dynamických přeměn, kdy byla Osmanská říše díky své rozpínavosti konfrontována s mnoha
problémy, které vycházely z její mnohonárodnostní podstaty. Na druhou stranu byly však tyto
výzvy vyvažovány náboženským charakterem impéria, který byl opravdu jedinečný. Díky
tomu, že Osmané v 16. století ovládli Sýrii a Egypt, získali tím nejen prestižní post kontroly
nad poutními cestami do Mekky a Mediny, ale zároveň díky všem svým územím spojovali
věřící z různých části Blízkého východu. Díky této skutečnosti vlastně nemohli Osmané učinit
jinak, než uznávat relativní „svobodu“ náboženství, bez které by tak obrovský státní celek
nikdy nevydržel pohromadě. (Kreiser and Neumann 2010, 51-53)
V průběhu staletí si Osmanská říše prošla mnoha konflikty a lidovými povstáními,
které byly ve většině případů způsobeny krizí hospodářství - impérium bylo totiž vyčerpané
neustálými válkami a konflikty, které vedly k fiskálním krizím. Závěrečných sto let existence
říše bylo ve znamení osmansko-íránského boje o moc a hegemonii na Blízkém východě a
neustálých bojů se zahraničními i domácími protivníky. Impérium se dokázalo vypořádat
s odbojnými beduíny či křesťany bojujícími o nezávislost, ale expanzi a konfliktům
vyvolaným intervenujícími evropskými státy se nezvládlo ubránit. 19. století bylo
charakterizováno boji s Ruskem, které se snažilo získat části osmanského území, což
přirozeně eskalovalo v intervenci evropských mocností, které chtěly zachovat mocenskou
rovnováhu ve východním Středomoří, a zároveň zabránit ruské územní roztažnosti. (Kreiser
and Neumann 2010, 91-93)
Evropa však nehodlala přijít zkrátka. Ve válečné a diplomatické pomoci se zároveň
skrývalo strategické plánování a tajné dělení Blízkého východu do mocenských sfér. Na
začátku 20. století byl nacionalismus Turků, Arménů, muslimů, křesťanů i židů silnější než
jindy, což ukázala zejména mladoturecká revoluce, která proběhla roku 1908, a která dala
všem novou naději na svobodu a nezávislost. Evropské mocnosti si tímto však nenechaly
překazit své plány, ba naopak – v nadcházející válce dokonce využili arabský a židovský

5. 5
nacionalismus ke svému prospěchu a obrátily tyto národy proti Osmanské říši. Kromě
mladoturecké revoluce však rozpadající se říše moc úspěchů neslavila. Vzpoury v Albánii,
válka o Libyi a balkánské války na počátku století ji ještě více oslabily a připravily o území, o
které by v následujících letech stejně přišla. (Lewis 1995, 297-298)
První světová válka byla konfliktem, kde sice Osmanská říše stála oficiálně na straně
Trojspolku, ale většina jejích obyvatel bojovala za Velkou Británii a Francii - muslimové a
židé doufali, že válku vyhrají a země Blízkého východu získají nezávislost. Poslední roky
války strávila Osmanská říše bráněním se arabské vzpouře, zoufalými pokusy o expanzi a
obraně proti Rusům a Britům, kteří chtěli omezit osmanské útoky na cizí území a především
invazi do Ázerbájdžánu. V roce 1917 již měli Britové pod svou kontrolou území od Bagdádu
až po Jeruzalém a o rok později dosáhli i Damašku, načež bylo s osmanskou delegací
podepsáno Mudroské příměří. Pro osmanské Turky tedy skončila první světová válka
porážkou, proto museli všechny svá arabská území postoupit vítězným mocnostem. Velká
Británie i Francie už měly dle tajné Sykes-Picotovy dohody blízkovýchodní prostor
rozdělený, jediné co jim uniklo, byla Anatólie, kterou si Turci nakonec obhájili.
V roce 1919 Řecko podniklo pod nátlakem Britů invazi na osmanské území, což
můžeme považovat za začátek anatolského osvobozeneckého hnutí. Některé prameny však
označují jako její počátek návrat velitele Mustafa Kemala ze Sýrie, který se vrhl do
manifestace proti řeckému vylodění na osmanském území, a stal se tak symbolem
nespokojenosti Turků vůči mocenskému rozdělení regionu pod vlivem Velké Británie a
Francie. V průběhu osvobozené války za nezávislost zastupoval turecké povstalce na
Kongresu východních provincií, na kterém byl vypracován Národní pakt, v němž byl
ospravedlňován anatolský odpor a dodnes je pokládán za první zakládající dokument Turecké
republiky, požadující rovnost všech muslimů. Postupně během dvou let získala Ankara
v rukou kemalistů uznání několika států, mezi nimi i Francie, která již byla válečným stavem
vyčerpaná. Tyto události umožnily tureckým nacionalistům zaměřit se na obranu území proti
invazi Řecka, která byla nakonec roku 1920 zdárně odražena. V tomto roce se také
uskutečnilo jednání o smlouvě ze Sèvres, kterou sice osmanské vedení podepsalo, ale díky
nové ankarské delegaci smlouva nikdy nevstoupila v platnost – kdyby se tak stalo, zůstalo by
Turkům jen velmi málo z jejich tak těžko obhajované nezávislosti a území. Poslední
rozhodující střet s Řeky, na který se nacionalisté připravovali, byla „Velká ofenziva“, která
byla úspěšně dobojována pod vedením právě Mustafa Kemala. (Kreiser and Neumann 2010,
181-191)

6. 6
Mustafa Kemal a zrod nového Turecka
Mustafa Kemal byl mladý velitel, původně přivolán ze Sýrie k organizaci
demobilizace a zklidnění anatolských nepokojů. Využil však situace, a snažil se lid, který se
s nacionálním cítěním bouřil proti řecké invazi, obrátit proti cařihradské vládě. Když
vzdoroval výzvám vedení k zastavení činnosti, neměl zatím k dispozici žádné vojsko a
organizaci - musel se tedy uchýlit ke svému pojetí totální války, díky které se mu podařilo
závěrečný konflikt vyhrát. V dubnu 1920 se zasloužil o zorganizování prvního zasedání
Velkého národního shromáždění (později se stal jeho předsedou), kde byla oficiálně
nacionalisty vyhlášena intervenujícím zemím válka a jehož společným zájmem byla myšlenka
boje za nezávislost. Mustafa Kemal čelil v té době mnoha odpůrcům, dokonce byl jako
„nepřítel víry a vlasti“ odsouzen ke smrti. (Wanner 2009, 107-110) V následujících dvou
letech, uzavřel mnoho smluv se Sověty, protože s kapitalistickými státy to v té době nebylo
možné. Přívržencem komunismu však nebyl, proto se tyto spíše podpůrné smlouvy snažil
aplikovat co nejméně. Vedl úspěšně turecké vlastenecké vojáky skrz všechny fáze řecko-
tureckých válek a nakonec, i když s obrovskými ztrátami na životech a ne příliš
mírumilovným zacházením, v září roku 1922 byly bitvy dobojovány a z anatolského území
zmizeli poslední řečtí vojáci. Ještě téhož měsíce si Mustafa Kemal určil mírové podmínky, na
nichž přísně trval: plné vyklizení Malé Asie, předání Cařihradu a posunutí evropské hranice
na řeku Marica. (Wanner 2009, 225) Samostatné nově vzniklé Turecko bylo státem
založeným na neomezené suverenitě obyvatel – tím byla formálně zrušena ústava z roku 1867
a položen základ novému svobodnému státu. Nacionalistická vláda na mírových jednáních
v Laussane ohlásila, že zaujímá místo po Osmanské říši, která navždy zmizela z Východního
středomoří. Tato jednání však roku 1923 dospěla k mrtvému bodu, a vývoj v Turecku začal
směřovat k zrušení chalífátu a oficiálnímu vyhlášení republiky. Národní shromáždění bylo
rozpuštěno a při té příležitosti vyhlášeny nové volby. Mustafa Kemal založil novou
Republikánskou lidovou stranu, jejíž se stal předsedou a jejíž program byl prakticky základem
aspektů jeho budoucí vlády. 29. října byla vyhlášena republika a Mustafa Kemal se stal
prezidentem. O rok později byla přijata nová ústava, která na rozdíl od té předchozí nebyla
založena na „jednotě moci“, ale na důrazné „dělbě moci“ a pluralitním systému politických
stran. Zajímavě byl v dokumentu definován pojem „Turek“: „Občané Turecka se bez ohledu
na náboženství a rasu nazývají Turci ve smyslu státní příslušnosti“. Toto ustanovení odkazuje
na Kemalův přístup k náboženství, který určoval charakter reforem za dob jeho vlády, kterým
hodlám věnovat následující kapitolu. (Villalta 1982, 339)

7. 7
Reformy a změny ve společnosti
Když nastoupil Mustafa Kemal do prezidentské funkce, začal s procesem politických,
ekonomických, sociálních a kulturních změn, které měly přiblížit Turecko západnímu
modernímu světu. Byly to také změny srovnatelné s reformací a modernizací vyspělých
evropských zemí, jejichž společným jmenovatelem byla svoboda a nezávislost. (Eisenstad in
Landau 1984, 8) Všechny tyto reformy se nesly v duchu principů, které dnes označujeme jako
„Šest šípů“ kemalismu. Prvním krokem byla série institucionálních a právních změn, která
byla etablována roku 1924 společně s novou ústavou. Základním kamenem všech změn byl
turecký charakter celého státu a společnosti (na který odkazuji již v citovaném článku z nové
ústavy), který podnítila idea tureckého nacionalismu, o jejíž vznik se zasloužil sociolog Ziya
Gökalp. Tento myslitel v mnohém ovlivnil Mustafa Kemala a jeho pohled na vedení státu a
vnuknul mu pomocí svých úvah o turecké kultuře myšlenku o lidovosti, která se později stala
součástí kemalistické ideologie. (Svačinková 2009, 13)
Již desetiletí před osvobozeneckou válkou se v tureckém intelektuálním diskursu
objevovaly prvky kemalistické revoluce. Mezi hlavní oblasti, které bylo potřeba řešit, patřila
role žen v islámské společnosti, slučitelnost náboženských a sekulárních právních norem a
téma tureckého jazyka a dějin. (Kreiser and Neumann 2010, 196) Kemalův postoj k islámu
určoval po válce charakter všech strukturálních změn. Snažil se o redukci náboženství do
osobní sféry každého jedince, ale zároveň ve své politické rétorice odkazoval na muslimské
hodnoty a kulturu. Islám byl podle něj přirozené náboženství, které mělo sjednocovat
obyvatele Turecka, ale nemělo zasahovat do politické sféry – ta měla být absolutně
sekularizována (odkaz na koncept laicismu v principu Šesti šípů). Islámské hodnoty byly
touto cestou kombinovány s nacionalismem, turečtí občané měli proto být, co se týče
náboženství, co nejčistší. Od 20. let vládla v Turecku jediná Republikánská lidová strana,
založená Kemalem, která prosazovala principy laicizace, a veškerá opozice, která by chtěla
měnit Kemalovu vizi společnosti, byla odmítána. Mustafa Kemal neměl nic proti islámu, jen
nechtěl stavět tureckou politiku na náboženských základech. (Svačinková 2009, 18-19)
Jednou ze složek moci, která měla za Kemala v Turecku velký vliv a prakticky se
podílela na tvorbě politiky, byla výkonná moc reprezentovaná armádou. Ta měla tradici již od
dob slavných osmanských sultánů, kdy byly janičáři velmi vážení a bylo jim ctí sloužit lidem
v armádě. (Kreiser and Neumann 2010, 74) Mustafa Kemal, který vystudoval střední a
vysokou školu vojenskou, byl voják tělem i duší – proto v prvních letech vytváření turecké

8. 8
společnosti a etablování státu měla vojenská složka zcela přirozeně v politice velký vliv, a tak
tomu je i dodnes, i když ne v tak velké míře. I přes ústavní článek z roku 1924, který
ustanovuje svrchovanost Národního shromáždění nad armádou, armádní angažovanost
z vedení státu nikdy nevymizela. Mnoho důstojníků dokonce zakládalo politické strany, díky
čemuž bylo politické uspořádání tvořeno vojensko-byrokratickým systémem elit. (Svačinková
2009, 14-15)
Pomocí nového právního systému, který se inspiroval švýcarským občanským
právem, byl přijat kodex občanského práva, který zlepšoval postavení žen dosud zakotveného
v právu šaría´a. Díky němu bylo zakázáno tradiční mnohoženství (4 ženy a libovolný počet
konkubín) a ženy mohly jít k volbám, což bylo vedle náboženství další významnou sociální
změnou. Také fakt, že pro ženskou módu a oblečení neexistovaly žádné předpisy, tím pádem
ženy nemusely chodit už tolik zahalené a více se tím přiblížily svým evropským kolegyním,
byl velkým krokem v transformaci turecké společnosti. (Villalta 1982, 367) Mustafa Kemal
byl totiž přívržencem spíše kulturních a sociálních změn, než technických a průmyslových
(což se později díky materiální zaostalosti ukázalo jako jeden z nedostatků Kemalových
reforem). Jeho změny byly orientovány spíše na turecký lid, chtěl jim poskytnout více
prostoru a ne je svazovat nesmyslnými nařízeními ohledně oblékání, náboženství či kulturních
zvyklostí. Oblékání obecně bylo také cílem reformace – dosavadní oděvy, které Turci nosili
(fezy, turbany, široké kalhoty, závoje) byly pro Kemala symbolem úpadku a pokleslé
společnosti, kterou se tak snažil modernizovat, proto je zakázal, zavedl politiku klobouků,
která byla dokonce ztvrzena zákonem, a ženám doporučil se nezahalovat. (Villalta 1982, 353)
Přechod z arabského písma na latinku (související i s celkovou reformou jazyka) byl
vedle právních reforem velmi významnou změnou, která byla o to razantnější, že stále
existovalo mnoho současníků, kteří zastávali názor, že bez arabského písma nelze budovat
jazyk vědy, která byla pro modernizaci státu tak podnětná. Roku 1928 bylo rozhodnuto o
otevření národních škol, které by poskytovaly všem občanům výuku čtení a psaní. Vzdělání
bylo pro všechny bezplatné, což bylo garantováno ústavou. Byly budovány „vesnické
instituty“, univerzity, odpolední kurzy, země získávala více kvalifikovaných učitelů a
některým studentům bylo dokonce umožněno studovat na technických školách v Německu –
Atatürkovi1
se podařilo vybudovat všeobecný vzdělávací systém, který se stal nejtrvalejším
přínosem státu. Budovány byly tzv. lidové domy, které organizovaly kurzy literatury, dějin,
1
V této chvíli si již troufnu začít používat Kemalovo přízvisko Atatürk, o které se v 30. letech zasloužil díky
svým reformám a činům.

9. 9
umění a dalších humanitních a kulturních disciplín. Státem byly dokonce považovány za
jakýsi prostředek, jak omezit vliv osmanské tradice a islámského náboženství. (Kreiser and
Neumann 2010, 199-201)
Roku 1931 byl svolán kongres Republikánské lidové strany, kde byla projednávána
budoucí politika strany založená na principech Šesti šípů. Tyto principy zahrnovaly koncept
republikanismu, nacionalismu, lidovosti, etatismu, laicismu a revolucionarismu, které byly
přijaty do stranického programu roku 1935 a od té doby také oficiálně formovaly celou
politiku a dotýkaly se životů tureckých občanů, zejména prostřednictvím Kemalových
reforem. Nejvíce společnost ovlivnil samozřejmě laicismus, který se promítl do tří sfér
veřejného života – ovlivnil institucionální, oddělil politiku a náboženství a eliminoval ho také
ze vzdělávacího systému. (Landau 1984, 57-60)
Atatürk měl velmi ctižádostivou povahu, a když nesouhlasil s intervenčními silami na
území Anatólie a celkovou nadvládou vítězných mocností po první světové válce, rozhodl se
s tím něco udělat, ať to stojí, co to stojí. Nebál se dokonce odporovat nařízením sultána
v době, kdy začínal s osvobozeneckou činností. Na opakované výzvy reagoval takto: „Budu-li
nucen, vystoupím z armády. Zůstanu v srdci anatolského lidu a budu dál pokračovat v práci
pro národ.“ Toto prohlášení bylo nepochybně předzvěstí událostí, které díky Atatürkovi
navždy změnily charakter turecké společnosti. Fakt, že dokázal díky cílené transformaci země
odstranit náboženský aspekt z veřejného prostoru tak silně nábožensky založené země jako
Turecko, značí opravdu velkou cílevědomost člověka, který si šel se svými stoupenci pevně
za svým. (Kreiser and Neumann 2010, 190)

10. 10
Závěr
Na závěr je nutno říct, že Atatürk byl člověkem, který udělal pro tureckou zemi a lid
velké věci, které nesmírně urychlily vývoj a globalizaci a posunuly Turecko blíž na západ –
nejen technicky, ale především mentálně. Atatürk svými reformami, které soustředil spíše na
sociální sféru, než na ekonomickou a průmyslovou, což můžeme sledovat ve většině
evropských reformací a revolucí, a orientoval se na občany – na elity i prosté venkovany, kteří
tvořili ve státu většinu, tím pádem nemohli být přehlíženi. Dost dobře si uvědomoval, že
změny nemůžou být jen povrchové, že nelze jen změnit ústavu a vyměnit vládu. Věděl, že aby
změny byly trvalé a přínosné, musí začít od toho nejprostšího, že se musí orientovat na
turecký lid. Dát mu vzdělání, naučit ho číst a psát, podporovat jazyk, kulturu a umění a hlavně
nikoho nesvazovat nesmyslnými zákony o povoleném vyznání a oblékání.
Mustafa Kemal Atatürk byl člověk, který se narodil v řecké Soluni, proto se o něm
říkalo, že má Evropě blíž. Celkově obdivoval všechny evropské právní a politické systémy,
které neslučovaly duchovní a světské principy a věděl, že kdyby Turecko zůstalo i nadále
takovouto tradiční náboženskou entitou, nikdy nebude schopné se vyrovnat vyspělým zemím.
Atatürk se chtěl přiblížit západu nejen mentálně, ale i administrativně (zavedení evropských
mír a vah, přijetí mezinárodně platného letopočtu, uvádění příjmení vedle křestního jména),
což umožnilo sjednocení technických záležitostí. Změny a reformy byly opravdu zlomové,
zejména sekularizace státu, proto je hodné obdivu, že se Atatürkovi podařilo jich dosáhnout
v tak relativně krátkém čase. Díky uznání a respektu, které si mezi tureckou společností svými
činy vydobyl, a díky kterým zvládl takové transformace dosáhnout, mu byly oficiálně uděleny
přízviska jako Gazi či Atatürk2
, díky kterým se v posledních letech svého života jmenoval
Gazi Mustafa Kemal Atatürk - v překladu Hrdinný Mustafa Kemal Otec Turků.
2
Titul Gazi byl Kemalovi udělen Velkým národním shromážděním po bitvě u řeky Sakaryi, kde poprvé úspěšně
vedl vojsko proti Řekům a dovedl ho k vítězství. Příjmení Atatürk mu bylo přiděleno roku 1934. (Wanner 2009)

11. 11
Seznam literatury
EISENSTAD, S. N. The Kemalist Regime and Modernization: Some Comparative and
Analytical Remarks. In Jacob M. Landau (ed). Atatürk and the modernization of Turkey.
Boulder, Colo: Westview Press, 1984.
KREISER, Klaus and Christoph K. NEUMANN. Dějiny Turecka. Překlad Petr Kučera. Praha:
Nakladatelství Lidové noviny, 2010.
LANDAU, Jacob M. (ed). Atatürk and the modernization of Turkey. Boulder, Colo: Westview
Press, 1984.
LEWIS, Bernard. Dějiny blízkého východu. Překlad Milena Pellarová a Zuzana Rousová.
Praha: Lidové noviny, 1997.
SVAČINKOVÁ, Radka. Dějiny a současnost islámu v Turecké republice: sekularistické
reformy Mustafa Kemala a postavení islámu v turecké společnosti. Magisterská diplomová
práce. Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, 2009. Dostupné z:
http://is.muni.cz/th/145760/ff_m/mgr_finalni.pdf
VILLALTA, Jorge Blanco. Atatürk. Translated by William Campbell.
, 1982.
WANNER, Jan. Krvavý zrod moderního Turecka: Ankara mezi Londýnem a Moskvou. Praha:
Libri, 2009.