1. Argumentace výběru tématu:
Studuji evropská studia a zaměřuji se zejména na problematiku institucionální struktury EU.
Pro správné pochopení všech dílčích problémů v otázkách institucí je třeba znát také širší
souvislosti jednotlivých politik EU, které se institucionálních prvků týkají. Historie Společné
zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP) má přiblížit, proč se vyskytla potřeba vytvoření pozice
Vysokého zmocněnce pro SZBP, osobnosti stojící v čele politiky, která by měla reprezentovat
jednotný evropský postoj k tématu a být jakýmsi hlasem zahraniční politiky EU navenek. Funkce
Vysokého zmocněnce byla předmětem mojí bakalářské práce a historický exkurs byl nezbytnou
součástí. Název textu shrnuje, čemu je věnován jeho obsah.
Anotace:
Text se zabývá historickým vývojem Společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU. Zrod
politiky nebyl jednoduchý a text se zaměřil na některé z těchto peripetií, přičemž propojil celý
problém i s úpravou v primárním právu EU. Historický exkurs k SZBP EU sloužil současně jako
zdůvodnění, proč EU cítila potřebu vytvoření nové instituce – Vysokého zmocněnce pro SZBP –
v Amsterdamské smlouvě. Autorka textu je studentkou evropských studií na FSS MU a funkce
Vysokého zmocněnce byla předmětem jejího zkoumání pro účely bakalářské práce, což vysvětluje
i její zájem o SZBP jako takovou.
Klíčová slova:
Společná zahraniční a bezpečnostní politika, Evropská unie, Vysoký zmocněnec pro SZBP,
Evropské politické společenství, instituce EU, zahraniční politika, právní ukotvení
HISTORICKÝ VÝVOJ SPOLEČNÉ ZAHRANIČNÍ A
BEZPEČNOSTNÍ POLITIKY EU
Přestože už v 50. i 60. letech probíhala v Evropských společenstvích (ES) diskuse o možnostech
spolupráce v zahraničně-politických otázkách1, její vznik datujeme teprve do roku 1970, kdy
na základě tzv. Davignonovy zprávy vznikl projekt Evropské politické spolupráce (EPS). EPS
nebyla včleněna do primárního práva a existovala mimo rámec Společenství, stejně tak její
výstupy neměly být pro členské státy závazné, mělo jít spíše o konzultace s partnery o zahraničně-
1 Zájem na stabilizaci bezpečnostní situace v Evropě společnou politikou v této oblasti byl jedním z motivů
pro zahájení integrace evropských států, společný postup v zahraničních otázkách se ovšem v 50. letech ukázal jako
politicky neprůchodný. V 60. letech následoval návrh v podobě Fouchetových plánů z let 1961-1962, nicméně ani ty
nebyly podpořeny (Fiala, Pitrová 2009: 590-591).

2. politických otázkách. Spolupráce měla probíhat na základě pravidelných setkání ministrů
zahraničních věcí a Politického výboru, prostřednictvím diskusí s Politickým výborem
Evropského parlamentu (EP), a v případě, že by se aktivity EPS dotýkaly zájmů ES, mělo
se spolupracovat s Evropskou komisí (EK) (Nicoll, Salmon 2001: 347). Zpočátku EPS fungovala
bez vlastního sekretariátu, administrativní zajištění práce měla vždy na starosti země, které právě
předsedala Radě ministrů. Návrh na změny v rámci EPS přišel poté, kdy ES nebyla schopná
efektivně reagovat na krizi v Íránu v r. 1979. Tehdy vznikla tzv. Londýnská zpráva, která byla
přijata až v r. 1981 po sovětské agresi v Afghánistánu (Bache, George 2011: 516). Londýnská
zpráva kodifikovala mnohé v praxi již realizované skutečnosti, zejména v oblasti spolupráce
s institucemi ES (Fiala, Pitrová 2003: 596-597).
Za zlomový moment v historii Společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP) lze
považovat Jednotný evropský akt (JEA), který vstoupil v platnost 1. července 1987. Došlo tu
totiž k začlenění EPS do primárního práva ES. EPS byl věnován čl. 30, který do značné míry
shrnoval již existující dokumenty a zprávy o jejím fungování. Novinkou bylo založení sekretariátu
složeného ze zástupců diplomatických služeb jednotlivých států, potvrdil i existenci tzv. trojky,
kdy vždy tři po sobě jdoucí země předsedající Radě měly spolupracovat na předsednické agendě
(Nicoll, Salmon 2001: 351). Byla formalizována dosavadní struktura EPS ve složení: Evropská
rada, Rada ministrů zahraničních věcí, Politický výbor, pracovní výbory a Evropská skupina
dopisovatelů (Fiala, Pitrová 2003: 598-599). Zatímco vztah s Evropskou radou a Radou ministrů,
které fungují na mezivládním principu, byl vymezen zcela jasně, vztah s EK a EP jakožto
supranacionálními institucemi byl definován neurčitě a vliv obou institucí na skutečné fungování
EPS zůstával malý, což odráželo jednoznačně mezivládní povahu EPS i po začlenění do smlouvy.
EPS fungovala na principu konsensu, ale nebylo povinností jej dosáhnout. V případě, že ho
dosaženo nebylo, jednaly státy podle vlastního uvážení (Nicoll, Salmon 2001: 350).
Dalším přelomem byla Smlouva o Evropské unii (SEU), která vstoupila v platnost
1. listopadu 1993. Předmětem mezivládní konference (IGC) plánované na léta 1990-1991 měla
být měnová unie a její institucionální důsledky, ale změny na mezinárodní scéně2 přivedly
do popředí a do agendy IGC i zahraniční a obrannou politiku (Wallace, Wallace, Pollack 2005:
435). Pro členské státy bylo ale problematické dohodnout se, jestli SZBP bude zařazena do aktivit
ES, nebo zda bude nadále oddělena (Fiala, Pitrová 2003: 606). Nakonec byl prosazen
kompromisní návrh zakládající Evropskou unii jakožto třípilířovou strukturu, kde I. pilíř
představoval dosavadní Evropská společenství, II. pilíř SZBP a III. pilíř justici a vnitřní věci.
2 Dochází ke konci studené války, pádu Sovětského svazu, sjednocení Německa.

3. Vznikla tak sice společná politika s konkrétními cíli3 a jasně vymezeným způsobem fungování,
na druhé straně byl ale zachován mezivládní charakter spolupráce a každý stát disponoval právem
veta díky hlasování jednomyslností4. Podle čl. J.5 SEU zastupovalo Unii v otázkách SZBP
předsednictví, které i vyjadřovalo názor Unie na mezinárodních konferencích a v mezinárodních
organizacích a spolupracovalo vždy s předchozím a následujícím předsednictvím kvůli zachování
kontinuity. Komise měla být do činnosti plně zapojena, Evropský parlament konzultován.
Z pohledu SZBP tak můžeme o SEU mluvit jako o zklamání. Třípilířová struktura příliš
oddělovala SZBP od ostatních aktivit EU v rámci vnějších vztahů, zejména od vnějších
ekonomických a obchodních vztahů zahrnutých v I. pilíři, dalším problémem byla velmi obecná
povaha cílů SZBP a stejně tak se jako problematické jevilo hlasování jednomyslností (Nicoll,
Salmon 2001: 353). Členské státy sice získaly možnost formulovat zahraniční politiku společně,
v praxi jí ale využívaly jen s rozpaky, nebyly např. schopné sjednotit se na společném postoji
v důležitých zahraničně-politických otázkách 90. let 20. stol. (Euroskop.cz). Společné zahraniční
a bezpečnostní politice EU se tak věnovala i další revize primárního práva, Amsterdamská
smlouva, která jako jednu z novinek představila funkci Vysokého zmocněnce pro SZBP EU
(EU High Representative for the CFSP). Po deseti letech od vzniku funkce prošla velkou
reformou s přijetím Lisabonské smlouvy. Kromě přejmenování na Vysokého představitele Unie
pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku byl post naplněn většími pravomocemi, aby mohl
zajistit koherenci politiky. Vysoký představitel je od r. 2009 členem EK a předsedou Rady pro
zahraniční věci, což by mu mělo usnadnit dosahování konsensu na evropské meziinstitucionální
úrovni a mezi institucemi a členskými státy (Margaras 2010: 2).
Celý historický přehled je zobrazen v následující časové ose:
3 Podle čl. J.1 Smlouvy o EU cíli SZBP jsou: chránit společné hodnoty, základní zájmy a nezávislost Unie; posilovat
bezpečnost Unie a jejích členských států ve všech formách; zachovávat mír a posilovat mezinárodní bezpečnost
v souladu se zásadami Charty OSN, jakož i se zásadami Helsinského závěrečného aktu a cíli Pařížské charty;
podporovat mezinárodní spolupráci; rozvíjet a upevňovat demokracii a právní stát, jakož i dodržování lidských práv
a základních svobod.
4 Podle čl. J.2 SEU může Rada při přijímání společné akce a v každém stadiu jejího provádění vymezit otázky,
o nichž se rozhoduje kvalifikovanou většinou. Stejně tak je možné hlasovat kvalifikovanou většinou o procedurálních
otázkách (čl. J. 8 SEU).

4. Zdroj: Vlastní tvorba.
SEZNAM LITERATURY
Primární zdroje
Jednotný evropský akt, 1986.
Smlouva o Evropské unii, 1991.
 Jedná se o primární právo EU, proto zřejmě není pochyb o tom, že jeho využití v odborném
textu s problematikou dotýkající se EU má opodstatnění.
Sekundární literatura
BACHE, Ian a Stephen GEORGE. Politics in the European Union. 3rd ed. New York: Oxford Univ.
Press, c2011, xxvii, 616 p. ISBN 978-019-9544-813.
 Jedná se o monografii věnující se podrobně jednotlivým politikám realizovaným EU.
Protože se text jedné z politik týká, bylo této monografie využito.
 Autoři jsou odborníci na dané téma.
 Informace jsou aktuální – nedávno vydaná kniha.
 Přehledně zpracováno, výstižné.
 Nebyl tu obsažen pouze popis problému, ale i širší kontext, ve kterém docházelo ke
změnám.
EUROSKOP.CZ. Zahraniční a bezpečnostní politika. [online]. [cit. 2012-12-18]. Dostupné
z: https://www.euroskop.cz/8916/sekce/zahranicni-a-bezpecnostni-politika/
 Jedná se o oficiální vládní portál informující o evropských otázkách, proto předpokládám,
že patří k těm spolehlivým.
 Informace byly podrobné, ale přesto výstižné.
 Online informace – velmi aktuální.
 Ověřená spolehlivost portálu již z dřívějšího čerpání.
 Nevýhodou je, že často nejsou uvedení konkrétní autoři a kontakt na ně pro případ
nejasností, nicméně vždy je možné kontaktovat Euroskop jako takový.
FIALA, Petr a Markéta PITROVÁ. Evropská unie. 1.vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie
a kultury, 2003, 743 s. ISBN 80-732-5015-2.
 „Bible“ evropské integrace shrnující všechny politiky, instituce i historický vývoj
integrace.
 Autoři jsou fundovaní odborníci.
 Odborná terminologie.
 Odkazy na další literaturu, ve které lze nalézt další doplňující informace.
MARGARAS, Vasilis. Common security and defence policy and the Lisbon treaty fudge [online]. Brussels:
CEPS, 2010 [cit. 2012-12-18]. ISSN 978-94-6138-037-1. Dostupné

5. z: http://www.ceps.eu/book/common-security-and-defence-policy-and-lisbon-treaty-fudge-no-
common-strategic-culture-no-major
 Text analyzuje novinky SZBP po zavedení Lisabonské smlouvy, což je oblast, která
vzhledem ke své novosti není postižena ve všech publikacích.
 Publikace CEPS obecně bývají analyticky velmi přínosné.
 Velmi odborný vhled, který je zřejmý jak ze způsobu a strukturování výkladu, tak
z použitého jazyka.
 Článek byl navrhnut Google Scholar, což považuji za signál jeho odbornosti.
NICOLL, William a Trevor C SALMON. Understanding the European Union. New York: Longman,
2001, xxi, 572 p. ISBN 01-302-0838-8.
 Kniha sice staršího data, ale zato vysvětluje velmi dopodrobna některé aspekty
historického vývoje integrace.
 Autoři opět fundovanými odborníky.
 Podle šíře postihnutého tématu lze usuzovat na hluboké porozumění tématu.
 Jedna z doporučovaných knih ve studovaných kurzech.
WALLACE, Helen, William WALLACE a Mark A POLLACK. Policy-making in the European
Union. 5th ed. New York: Oxford University Press, 2005, xxxix, 570 p. ISBN 01-992-7612-9.
 Všichni tři autoři jsou klasičtí autoři zabývající se evropskou integrací, napsali mnoho
odborných článků a publikací, ze kterých jsem mnohokrát čerpala. Mnohokrát mi jejich
práce byly také zadány jako povinná četba.
 Velmi odborný způsob výkladu, jde velmi do hloubky, často se zaměřuje na jednotlivosti,
kterým se jiní autoři nevěnují.
 Kniha se zabývá rozhodovacím procesem v EU, což je v oblasti SZBP zajímavá otázka,
protože se jedná o mezivládní politiku, kde platí určité nepravidelnosti ve srovnání
s dalšími politikami, takže pohled těchto autorů je přínosný.