O slideshow foi denunciado.
Utilizamos seu perfil e dados de atividades no LinkedIn para personalizar e exibir anúncios mais relevantes. Altere suas preferências de anúncios quando desejar.
Pravý domácí časopis | 23
Stává se vám často, že mají účastníci po skončení vašeho kur-
zu slzy v očích nebo dokonce pláčo...
24 | Pravý domácí časopis
Vlasta Hillebrandová založila v Jab-
lonci nad Nisou první Montessori
školku v Česku, která je s...
Pravý domácí časopis | 25
v pořádku. Ale děti nehledají hračky. Je fascinuje skutečnost.
Máme skutečnou kuchyňku, kde teče...
Próximos SlideShares
Carregando em…5
×

Rozhovor s Vlastou Hillebrandovou o dětech, dětství a školkách

13.172 visualizações

Publicada em

Převzato z http://www.pravydomaci.cz - rozhovor s Vlastou Hillebrandovou o dětech, dětství a školkách.

Publicada em: Educação
  • Seja o primeiro a comentar

Rozhovor s Vlastou Hillebrandovou o dětech, dětství a školkách

  1. 1. Pravý domácí časopis | 23 Stává se vám často, že mají účastníci po skončení vašeho kur- zu slzy v očích nebo dokonce pláčou? Ano, velmi často. Čím to je? To je těžké. Nechci říkat, že je to mou osobností. Já to na sobě nevidím, ale mnoho lidí o mně říká, že když mluvím, cítí obrov- ské množství lásky, kterou dávám. A možná, že to je to, co lidem chybí a co je rozněžňuje, a to, pro co si někteří přijeli. „Největší nešvar je v posluhování. Že si myslíme, že dítě je malé a my mu musíme všechno dodat a za něj udělat. A bereme jim radost ze zodpovědnosti sama za sebe. Děláme z nich chudáky, kteří nejsou soběstační,“ říká v rozhovoru Vlasta Hillebrandová, která před sedmnácti lety založila první Montessori školku v Česku. Tato charismatická žena se zásadním způsobem podílí na rozvoji alternativního školství v zemi a školí další Montessori pedagogy. Po jednom takovém kurzu, kde měli někteří účastníci slzy v očích, jsme se potkaly k rozhovoru. rozhovor s ředitelkou první Montessori školky v Česku Vlastou Hillebrandovou A nemůže to být i tím, že lidem ukážete, jak se k dětem může- me chovat? Bez křiku, s respektem, s láskou. Ano, to je další věc. Často přijedou lidé, dívají se, zajímají se a pak pláčou. Vidí, že respektující přístup k dětem funguje, že to není žádné sci-fi, ale že je to realita. A přáli by si, aby to samé měly možnost zažít i jejich děti. Pak velmi často pláčou proto, že si uvědomí, že to sami nezažili. Přece jen, výchova byla dříve úplně jiná. A všichni toužíme po přijetí, rovnosti a respektu. A pokud jsme to jako malí neměli, hluboce se nás to potom dotýká. Pak tu máme i ty, kteří pracují v tradiční školce a cítí, že by to chtěli jinak, ale zatím přesně nevědí jak, jsou na cestě. A najednou vidí, jak se dá s dětmi pracovat. A stále jsme u toho respektu a úcty. Kdy jste byla naposledy v běžné školce? Asi před dvěma lety mě pozvali do jedné tradiční školky na se- veru Čech, abych přednášela o Montessori pro tradiční rodiče a učitele. A já když jsem do té školky vešla, říkala jsem si: Jak to ty děti a učitelé mohou přežít?! Už jen to prostředí – obrovské množství věcí, desatero panenek, všeho tolik. Oni si mysleli, že mají uklizeno, ale pro mě to bylo naprosto neuspořádané. Hračky naházené v koších, další byly zavřené ve skříních nebo byly tak vysoko, že na ně děti nemohly dosáhnout. Učitelky mi přišly chaotické a neuvěřitelně hlasité. Jim to přišlo normální. Pak jsem si uvědomila velikou závislost dítěte na učiteli. Nejsou TEXT: Martina Kopecká Děláme z dětí neschopné chudáky
  2. 2. 24 | Pravý domácí časopis Vlasta Hillebrandová založila v Jab- lonci nad Nisou první Montessori školku v Česku, která je státní a kde působí jako ředitelka už sedmnáct let. Prošla kurzy v zahraničí i v České re- publice. Hospitovala ve školách i škol- kách v Rakousku, Německu, Polsku, Maďarsku, Nizozemí a USA. Působí také jako lektorka Montessori pedago- giky a odborná konzultantka a patří do vedení Společnosti Montessori. stanovená pravidla a děti se musejí na všechno ptát a dovolovat se. Já jsem si říkala: Pomoc, kde to jsem?! Vím určitě, že bych už nikdy v takové školce nechtěla pracovat. A kdybych mohla, tak bych to, co děláme, poskytla všem dětem. Působíte ve školství mnoho let. Jak hodnotíte předškolní vzdělávání u nás? Měla jsem radost, když jsem dostala do ruky první rámcový vzdělávací program. Když jsem to četla, říkala jsem si: Hurá, to je to, co my děláme a co chceme s dětmi dělat. Konečně se to někam pohne. Nechci házet všechny školky do jednoho pytle, ale z toho, co slýchávám od kolegů nebo rodičů, mám pocit, že se to moc nepohnulo. Školní programy sice jsou v souladu s rámcovým vzdělávacím programem, ale skutek tam není. Mnoho učitelů by to rádo dělalo jinak, ale myslím, že by se mělo začít na středních a vysokých pedagogických školách. Moje děti tyto školy studo- valy a učily se věci, které jsem se učila i kdysi já. To znamená vyškolit učitele. A to je takový kolotoč. Dnes si ještě spousta lidí myslí, že je školka něco jako hlídací agentura. A to není. Jaké jsou tedy podle vás největší prohřešky školek? Nerespektující přístup k dětem. Často se setkávám u ředitelek školek s tím, že říkají: To jsou malé děti, ty musejí poslouchat. Další prohřešek, že se v mnoha školkách dělají věci stále ještě frontálně. Znám případ chlapečka, velmi osobitého, v tradiční školce nezapadal do škatulky. Když se kreslilo, on nechtěl kreslit. Když se cvičilo, nechtěl cvičit. Učitelky mu to vyčítaly, chlapeček se začal počůrávat, a proto se dohodly s maminkou na ukončení docházky. Nehledaly příčinu. Považují to za rebelství a nepo- slušnost, když zrovna dítě nemá chuť kreslit nebo dělat něco, co si vymyslí paní učitelka. Za další velkou chybu považuji, že se brání heterogenitě, tedy třídám s třemi věkovými skupinami. Oni si myslí, že to je pro ně lepší, ale kdyby zkusili být heterogenní, zjistili by, že je to jednodušší práce a je to dobré i pro sociální rozvoj dítěte. Zažije v jedné skupině pocit, že je nejmladší, pak prostřední a pak nejstarší. Když jde se stejně starými a přechází do jiné třídy, nikdy tohle nezažije. A často za ně řeší konflikty. Jaké to podle vás má důsledky? Víte, je to zvláštní. Společnost volá, jak je možné, že jsou děti dnes tak zlobivé, ubližují si, šikanují. Ale stále je to přece o základní úctě člověka k člověku. Někdy jsou k ní vedené, ale není to funkč- ní. Nestačí říct, musíš se omluvit, musíte se k sobě chovat hezky. Oni tu úctu potřebují zažít. Nejen v čase k tomu vyhrazeném, ale denně v průběhu všedních činností a hlavně také od nás dospě- lých. V Montessori je jednou z oblastí Výchova k míru, můžeme tomu říkat morální nebo etická výchova. To je důležitá věc, která ale bohužel jinde chybí. Vy podle systému Montessori pracujete 18 let. Proč si myslíte, že se pedagogika Montessori nerozšířila víc? Muselo by se zásadně změnit myšlení učitelů, kteří by museli tak trochu zapomenout, co se naučili. A druhá věc je, že Monte- ssori vyžaduje velkou práci učitele na sobě samém. V tradičním školství je v popředí učitel, on je autorita, která předává znalosti. V Montessori je učitel v pozadí, je to průvodce, který pozoruje dítě a navrhuje mu adekvátní činnosti podle jeho senzitivního období. A to je obrovský rozdíl. Umět se upozadit, nezasahovat zbytečně, když dítě zkouší, objevuje. I za tu cenu, že něco rozlije nebo rozbije, to vyžaduje velkou trpělivost… Když učím své studenty na kurzech, říkám jim: Sedněte si na ruce a nedělejte nic, jen pozorujte. Až vás dítě bude potřebovat, řekne vám. Samozřejmě pokud vidíte, že si dítě o pomoc neumí ještě říct, nabídněte mu ji. To chce velkou práci sám na sobě, měnit svoje zaběhlé způsoby chování. A to bolí. To je podle mého názoru důvod, proč tento systém není tak rozšířený. A největší zádrhel je v tom, že dítě není malý člověk, ale je to myslící člověk, jen je nižší vzrůstem. Nicméně, ve větších městech je po Montessori velká poptáv- ka, vznikají školky s Montessori prvky, stala se z toho móda. Jaká je kvalita? Velmi různá. Chci věřit tomu, že v těchto školkách či školách jsou lidé, kteří svoji práci dělají nejlépe, jak v daném okamžiku dokážou. A učí se. Někdy si lidé myslí, že jdou na přednášku nebo informativní kurz o Montessori pedagogice a pak mohou učit. Ale tak to není. Jak tedy poznat v dnešní velké nabídce soukromých školek tu dobrou? My jsme se ve Společnosti Montessori zabývali tím, jestli by neměly mít školky certifikát. Pak jsme ale dospěli k tomu, že zá- kladní body splní kde kdo a podle toho stejně rodiče nepoznají, zda jde o dobrou školku. Ta by měla mít prostředí s pomůckami, materiál Montessori, ve třídě by měl být klid, děti by měly být samostatné, schopné řešit konflikty. Doporučuji podívat se na učitele, jak chodí, jak mluví s dětmi, zda je schopný si k nim sednout, kleknout, to jsou všechno detaily. A to pořád není všechno. Musí mít respektující přístup. A to se pozná jen tak, že budete pozorovat. A asi bych se pídila, jaké má učitel vzdělání. Není to záruka, ale takový člověk zná principy Montessori, umí pracovat s pomůckami a zná senzitivní období. Další dobrý ukazatel je, že se děti chovají stejně, když učitel ve třídě je, jako když zrovna odejde. To znamená, že děti mají zodpovědnost sami za sebe a nepotřebují autoritu nad sebou. Jsou soustředě- né, normalizované. Teď se možná někdo lekne. Co je to normalizované dítě? Ano, je to výraz, který zejména starší generace vnímá citlivě. Ale paní Montessori nebyla takhle zatížená, a tak tento termín použila. Normalizace spočívá v tom, že dítě má možnost vrátit se k podstatě, ke svému vnitřnímu učiteli. Má šanci nalézt to, kým opravdu je. Cesta k normalizaci vede přes připravené prostředí, které je podnětné, které se dotýká všech senzitivních fází, které umožňuje se zabývat v dané chvíli tím, co dítě zrovna potřebuje. A pomáhá k tomu cvičení ticha a rovnovážná cvičení. A také skrze práci s pomůckami. Když se to poštěstí a dítě se dostane do pola- rizované pozornosti, pracuje s pomůckou velmi dlouho. Najednou vidíte, jak se takové dítě zklidní, je velice soustředěné a všechno jde stranou. Je to dítě, které se dokáže soustředit, dokáže zkoordi- novat samo sebe a je zodpovědné samo k sobě i k ostatním. Jak přijímají děti, že tady nemáte žádné hračky? Stane se, že se někdo přijde podívat a ptá se: Kde máte hračky? Nemáte? A co tu tedy děláte? A my to ukážeme. Někdo se vyděsí a už se nevrátí, a někdo řekne: Ale to děláme doma také. Někte- ré děti si občas přinesou do školky třeba autíčko. Podmínkou je, aby se taková hračka vešla do šuplíčku, který má každé dítě, a aby nevydávala zvuky. A ven si je pak mohou vzít a pohrát si s nimi. Samozřejmě některé dítě má nějakou hračku jako silnou vazbu na domov, pak takovou hračku může mít u sebe. A to je
  3. 3. Pravý domácí časopis | 25 v pořádku. Ale děti nehledají hračky. Je fascinuje skutečnost. Máme skutečnou kuchyňku, kde teče voda. Máme dílnu se sku- tečným nářadím. Máme smyslový materiál, velmi rozvětvený matematický materiál a další lákavé pomůcky, které vyvinula paní Montessori. A když jsou nějaké prázdniny, vidíme, jak jsou děti vyprahlé po těchto pomůckách. Když jsem si četla materiály, které publikovala Maria Monte- ssori, zarazilo mě její tvrzení, že klasická hra je zbytečná. Souhlasíte s ní? Ano. Teď mě asi ukamenují všichni odborníci na předškolní pedagogiku. (smích) A to narážíme na to, co jsme se jako učitelé učili ve škole. Ale proč by si děti měly hrát „jako“, když mohou pracovat skutečně. To není, že jim někdo ubližuje. Když si budou hrát na „jako“, je to pořád jen „jako“. Ale děti opravdu chtějí vařit a opravdu řezat pilou. Nicméně malá holčička nemůže mít třeba malé miminko a chlapeček řídit auto. My máme rodiče, kteří sem chodí s miminky, nebo jsme měli kolegyni, která sem chodila s miminkem, a děti si ho mohly přebalovat. Takže i skutečné věci mohou zažívat. Měli jsme holčičku, která si sem nosila svoji panenku a starala se o ni. A ona to tak měla a potřebovala to. My neříkáme rodičům, aby neměly děti doma hračky. Naopak. Dítě má mít možnost té hry doma. Ale vidím, že drtivá většina našich dětí tyhle hračky nepotřebuje. Ony si tady hrají skutečnou hru. Možná, že se tomu může říkat práce. A možná to tak myslela i paní Montessori. Ona také říkala, že kdyby děti promrhaly svůj drahocenný čas zbytečnou hrou, že jim uniknou senzitivní období, kdy by velice lehce mohly absorbovat spoustu vědomostí a dovedností. Ne že by se to pak nenaučily. Ale to už se to učit musí. Kdežto tady se to stane. Lehce. Proto možná ona mluvila proti zbytečné hře. Protože, co je to zbytečná hra? To je ta, která nemá žádný smysl. Když by si dítě hrálo s panenkou a my bychom viděli, že se to někam vyvíjí, věděli bychom, že to není zbytečná hra. Zbytečná hra je ta, která odvádí dítě od skutečnosti, která mu neumožní se na dlouhou dobu polarizovat a je jen stereotypní záležitostí. V některých Montessori školkách přesto hračky mají. Měli jste je tu i vy? Měli, na začátku, když jsme začínali. Každou hračku jsme měli jen jednou. A děti o ně postupně přestaly mít zájem, a tak jsme je dávali pryč. Setkala jsem se s názorem, že Montessori si vybírají rodiče, kteří neumějí svým dětem stanovit hranice a kteří se vlastně bojí tradičních školek. Jak se na to díváte vy? Stává se to. Ale my tyto rodiče vyvedeme celkem rychle z omy- lu. Dítě, když nezvládne samo sebe, potřebuje hranice. A proč nezvládá samo sebe? Protože nemělo hranice. Takže, než k nám rodiče zapíšou dítě, chceme, aby se k nám chodilo dívat, a mlu- víme s rodiči. A když vidíme takové náznaky, s rodiči to řešíme. Měli jsme teď takového chlapečka a já jsem v podstatě dala ma- mince ultimátum, protože bez hranic by se tady neobešli. Ráda bych tu měla rodiče, kteří dětem hranice dávat dokážou. Jestli tohle není problém současné generace rodičů… Ne- chceme to dělat jako naši rodiče, být ti zlí, jenomže pak se to vymkne z ruky. Ono to není o tom, být hodný, nebo zlý. Je to o postoji. Rodiče by si měli uvědomit, že hranicemi dávají dětem svobodu. Protože v okamžiku, kdy zvládne dítě úzké hranice, můžeme je povolo- vat a dítě pak začne zvládat čím dál tím více svobody. Mnohem a mnohem víc, než kdyby dítě hranice nikdy nemělo. A to, co rodiče často nevědí, je to, že předškolní děti někdy svobodu zvládnou a někdy ne. A v takovém okamžiku je tam rodič, který má nastavit hranice, velmi laskavě. Maria Montessori pro to měla krásný výraz, laskavá přísnost. Je potřeba porozumění a empatie, ale věcně a jasně. Ptala jsem se pár učitelů, co si myslí o Montessori pedagogice, a dostala jsem odpovědi typu: Nemyslím si, že je dobré, aby si děti dělaly, co chtějí. Mimochodem, tohle je i velmi častý názor mezi rodiči. To je dobré. (smích) To je mýtus. Dítě v Montessori si nemůže dě- lat, co chce. Svoboda neznamená, že si dítě dělá, co chce. Svoboda je v tom, kdy to chci dělat, s kým to chci dělat a na jakém místě to chci dělat. Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda někoho jiného. A zase jsme u těch hranic. Abychom mohli být svobodní v nějaké skupině, potřebujeme pravidla. A pakliže dítě nedodržu- je pravidlo, potom není svoboda. A obzvlášť to platí v Montessori. Svoboda je tady veliká. Co si tedy myslíte, že my, jako rodiče, děláme špatně? Největší nešvar je v posluhování. Že si myslíme, že dítě je malé a my mu musíme všechno dodat a za něj udělat. A bereme jim radost ze zodpovědnosti sama za sebe. Děláme z nich chudáky, kteří nejsou soběstační. Paní Montessori píše o tom, jak k ní přišel chlapec a řekl: Tak mi pomoz, abych to dokázal sám. Tak prosím rodiče, nedělejme to za ně, ale pomozme našim dětem, aby to dokázaly samy!

×