Jedna z esejí, které vycházely v http://www.pravydomaci.cz a z kterých vznikla kniha https://www.peoplecomm.cz/kapitoly-z-dospele-ekonomie

1. 46 | Pravý domácí časopis
Střídá se to u mě periodicky. Jsou období, kdy čtu knihy
a odborné články. Pak zas přijde období, kdy mě to přestane
bavit a pak se chápu časopisů, různých Reflexů a Respektů,
prostě co mi přijde pod ruku. Stojí za to vědět, co se řeší v tom
běžném světě, do kterého tak úplně nevidím. Je mi pak celkem
jedno, jestli jsou to časopisy nové, nebo půl roku, rok nebo
dva staré. Ono se totiž z mého úhlu pohledu mění celkem
málo. Čtu si v tom jako v archívu světa. Na mém čtení je tak
něco odlišného. Nevnímám, co je aktuální či neaktuální,
každá kauza je pro mě nová. Mezi tím však prosvítá celkové
ladění společnosti a věci, které většina společnosti považuje
za nezpochybnitelné. Takové ty věci dlouhého trvání. No
a jedna z těch věcí, které se mi znova a znova vyjevují, jsou
problémy s růstem.
Růstová schizofrenie
Tak mi v Respektu z července minulého roku padl do oka roz-
hovor s Janem Zielonkou, profesorem historie z Oxfordu. Mluví
o budoucnosti Evropské unie, možnostech, jak ven z táhlé krize
Západu a kapitalismu. Na první pohled rozhovor fundovaný, ale
pak mě tam zarazí některé rozpory. Na jednu stranu pan pro-
fesor vidí problém Evropy v tom, že selháváme v růstu. Vázne
nám produkce a produktivita. Pochválil Poláky, jak jedni z mála
nějaký růst generují, že tudy vede cesta. Růst státy potřebují,
aby mohly splácet své dluhy, o tom žádná. O pár odstavců dál
však Polsku vytýká, že nechce přistupovat na ekologické limity,
které státům Evropská unie ukládá. Říkám si: vždyť ten růst
a produktivita jsou úzce spojené s tím, že to za sebou zanechává
nějakou ekologickou stopu. Jak to, že to pan profesor nevnímá?
Odpověď je celkem jednoduchá. Ten rozpor není vlastní pouze
onomu profesorovi, ale celému systému. A v té schizofrenii
žijeme tak dlouho, že to lidem už ani nepřijde divné. Mluví se
o růstu a ekologii jedním dechem, ale že jsou spolu v podstatě
nekompatibilní, vnímá málokdo. Tak se nad tím zamýšlím
a zkouším si představit růst jinak než jako tu stoupající křivku
HDP. Třeba by nám mohly pomoct nové technologie. Možná…
Potřeba prostoru
Ale možná je to také tak, že my už nevyrosteme. Je to dost
logické. Jak bychom mohli růst, když už jsme dospělí? Rostou
přeci jenom děti! V Bruselu sedí batalion úředníků, kteří se jako
staří už narodili. Plní své úkoly s dospěláckým smyslem pro
zodpovědnost a pořádek, ale růst neumí. Růst umí akorát děti.
Teda, abychom tomu správně rozuměli: umí růst, když k tomu
mají podmínky. Mohou vyrůst, když k tomu mají prostor. A také
čas. Musí dostat možnost, aby nás mentálně a fyzicky přerostly.
Jedině pak se o ně můžeme v budoucnu opřít. Jenže je otázka,
jestli jsme schopni zvládnout aspoň tohle. Bohužel, dennodenní
Já vám to spočítám! aneb Malý ekonomický průvodce
disfrutalistky Katky
Problémy s růstem
TEXT:
Kateřina
Varhaník Wildová
Bez vlastního času a prostoru prostě nevyrostou. Občas se
to neobejde bez šrámů, jenže ty odřeniny jsou možná další
nezbytností zdravého růstu. Bez nich děti nepoznají své
reálné možnosti a omezení.
realita mě o tom nepřesvědčuje. Především, současné děti téměř
nemají čas. Chápejte, svůj osobní čas. Takový ten čas, kdy nikdo
pořádně neví, kde jsou a čemu se věnují. Ne, když jsou na tenise,
na baletu nebo na hodinách houslí. Ne, když jsou v družině
nebo je hlídá babička. Náš jedenáctiletý Matouš si často stěžuje,
že jeho kamarád ze školy vůbec nemá čas k němu přijít, protože
má každý den kroužky. Jednou jim vyšla společná neděle, když
náhodou z hlídacího itineráře vypadla babička.

2. Pravý domácí časopis | 47
Já si pamatuji ze svého dětství o něco více prostoru, i když moji
rodiče patří spíše mezi ty konzervativní. Měla jsem zájmové
činnosti, to ano, ale mezi tím také čas potulovat se po Petříně
a běhat po Smíchově. Ano, ulice byly v Praze o dost klidnější,
ale stejně. Pamatuji si, jak tlačím „golfáče“ s tříletou sestrou
přes Újezd do parku. Mně je devět, druhé sestře šest. Mobilní
telefony jsme neměly, aby nás někdo mohl zkontrolovat, jestli
jsme v pořádku dorazily na místo určení. Ano, uvítala jsem jako
matka vynález mobilního telefonu. Ale vědoma si nebezpečí,
které z něho plynou, snažím se to s kontrolou svých potomků
nehrotit. Můj starší syn občas nebere telefony, když mu volám.
Uznávám jeho právo nebýt neustále monitorován a nemám
s tím velký problém. Pošlu zprávu. Když neodpovídá půl dne,
zkusím prozvonit někoho z jeho kamarádů, jestli je Mikeš OK.
V urgentních případech se mi vždycky podaří navázat spojení.
Socializace versus hyperkontrola
Člověk je tvor společenský. To znamená, že žije ve společnosti,
která má nějaká pravidla a těm se učíme. Svá mláďata musíme
socializovat, aby se ve světě, kam jsou vržena, dokázala oriento-
vat a také aby nepoškozovala ostatní. Na druhou stranu z nich
nemůžeme vyrábět své klony, protože společnost je dynamický
projekt, který se neustále vyvíjí. Když se to zatípne, společnost
zatuhne, nastává bezčasí, ve kterém se špatně žije. Takže děti
byly, jsou a budou vychovávány, disciplinovány, usměrňovány.
Zastávám názor, že socializace nejlépe dosáhnu vysvětlováním
a fundovanou argumentací, občasné plácnutí přes zadek však
nevylučuji. Když je dobře uvážená rána vařečkou kompenzová-
na dostatkem lásky, dlouho nebolí. Dost se kroutím, když jsem
občas ve vlaku svědkem direktivního usměrňování typu: „Buď
už zticha a neotravuj“ nebo „Prostě to uděláš, protože to říkám!“
Ale tohle fungovalo vždycky a moc s tím nenadělám.
Spíš mě trápí ten absolutní dozor. Je třeba si uvědomit, že tahle
dětská hyperkontrola je celkem nedávného data. A podle ducha
doby je také náležitě inzerována všude, kam se člověk podívá.
Bezpečnost dětí především! Putují tak z instituce do instituce
a mezitím se neustále hlásí do svých vysílaček. Ono se proti
tomu nedá skoro nic namítnout, jde přece o jejich bezpečí. Teda,
skoro nic. Já bych připomínku měla. Bezpečnost je spojená ná-
doba s kontrolou a ovládáním, na jejichž opačném pólu nalézá
se nebezpečí, ale také svoboda. A já přitakávám životu a chápu,
že život je sám o sobě projekt, který určitou dávku nebezpečí
obsahuje. Pokud se příliš snažím nebezpečí ze svého života
eliminovat, tím více jej znehybňuji. Znáte ty příliš opatrné lidi.
Ve strachu, aby se něco nestalo, nasoukají svůj život do rutiny,
která svou ztuhlostí připomíná smrt. (A to se může stát i celé
společnosti!) Ano, je dobré zbytečně se riskům nevystavovat.
Ale zbavovat se jich úplně znamená odklánět se od života. Mu-
sela jsem si to jako matka v hlavě zpracovat: buď budu své děti
chránit jako slepice pod křídlem, nebo z nich vychovám silné
jedince, kteří se ochrání sami. Je to risk, ale já ho přijímám.
Ať nás přerostou!
Takže zpátky k problémům růstu. Zapomeňte na demografickou
křivku. Je nás dost na to, abychom se o sebe zvládli postarat.
Obdělat pole, nakrmit se, postarat se o zahradu a sad, své zdraví,
vzdělání a tak. Pořád je někdo nezaměstnaný, a když ubude
úředníků v kancelářích, akorát se nám uleví. Naší společnosti
však reálně hrozí, že skrze všeobjímající kontrolu potlačí
možnosti Růstu. Že skrze rozparcelovaný prostor a čas zatípne
v mladých lidech semínka kreativity a vychová si zástupy no-
vých stejných klonů, které budou akorát reprodukovat ty samé
chyby. Pokud se mluví o krizi a růstu, musíme si uvědomit jednu
důležitou věc. Že aplikováním starých osvědčených postupů to
nepůjde. Takže nepotřebujeme klony. Potřebujeme samostatně
uvažující, kreativní jedince. A čím víc, tím líp. Evropa neroste,
protože její obyvatelé jsou uváděni ve stavy ztuhlosti ve strachu
o své bezpečí a bezpečí svých dětí. Takže před námi teď leží hod-
ně nelehký úkol: potlačit svoje ega a nechat naše děti, aby nás
mohly přerůst. Vím, kolik dospělých má s tímhle problém. Ale
jinak se z té růstové schizofrenie nemáme šanci vyhrabat.
V získávání mantinelů skrze vlastní zkušenost je opravdové
poznání a růst. Můžu dětem vysvětlit, jakých nebezpečí se
vyvarovat, co dělat a nedělat, ale dál už musí samy. Jedině
tak mohou objevovat, co nám, dospělým, už zůstává skryté.
Čas a prostor, občas nuda. Nudu k růstu děti potřebují jako
sůl, bez ní nemají šanci objevit svou kreativitu. Zorganizo-
váním každé jejich minuty času vychováme akorát stroje
plnící příkazy, anebo zlomené jedince.