O slideshow foi denunciado.
Utilizamos seu perfil e dados de atividades no LinkedIn para personalizar e exibir anúncios mais relevantes. Altere suas preferências de anúncios quando desejar.
Manifest disfrutalismu
Na počátku bylo zmatení.
Po několika letech dospělého života (dospělý život se pozná podle toho, že...
„peníze jsou jen jakýmsi mostem ke konečným hodnotám a na mostě nedá se bydlet.“1
Tak jsem si říkala, že bysme to vzali ně...
pomůžu s fasádou, vybílit a nějakou malbičku a tak. A Fína má pořád hluboko do kapsy, takže
jsme po ní samozřejmě nemohli ...
Próximos SlideShares
Carregando em…5
×

Manifest disfrutalismu první kapitola

5.741 visualizações

Publicada em

  • Seja o primeiro a comentar

Manifest disfrutalismu první kapitola

  1. 1. Manifest disfrutalismu Na počátku bylo zmatení. Po několika letech dospělého života (dospělý život se pozná podle toho, že všechny složenky už chodí na vaše jméno) jsem došla ke zneklidňujícímu závěru. Něco už jsem vystudovala, naučila se několik cizích jazyků a mám nezanedbatelné zkušenosti, stále však jevím jakousi zvláštní impotenci vydělávat peníze. Mé dospělé já si uvědomuje, že mu začíná téct do bot a že se s tím musí něco dělat, protože tohle už není sranda, ale skutečný život a ten je třeba brát vážně. Takže teď vážně, dostuduju a začnu se plně věnovat práci. Což o to, dostudovat nebyl takový problém a dokonce jsem našla zálibu v těch činnostech, které se dají nazvat prací, ale s těmi penězi to drhlo dál... Paradoxně se celá věc zhoršovala právě s rostoucím vzděláním. Když si představím ty roky finanční mizérie strávených střídavým studiem a špatně placenou prací, kdy si ostatní jezdili na hory za své platy nevzdělaných zaměstnanců, a já si teď nedokážu říct o svou přidanou hodnotu. Moje smlouvání o peníze za práci šlo doslova od desíti k pěti. Honoráře jsem si zpravidla zaokrouhlovala směrem dolů. Skutečný rozsah hrozící katastrofy jsem si uvědomila, když jsem začala učit doma soukromě jazyky. Z dvě stě padesáti korun za vyučovací hodinu bylo postupně dvě stě, pak sto osmdesát a nakonec dvě stě za hodiny dvě. To znamená o sto padesát korun za vyučovací hodinu míň. Studenti nesmlouvali, ten idiot, který říká: „to je dobrý, dneska to máte zadarmo jako bonus,“ jsem byla já. Ovšem ještě horší je fakt, že v tom nejsem sama. Máme to v rodině. Charitu si můžou dovolit holky, co choděj s developerama, jenže můj drahý neváhal v neděli ráno sednout na kolo a dojet z Mokropes do Černošic spravit paní Brabcové pergolu a k obědu se vrátit s padesátikorunou a s tím, že paní Brabcové zase zvedli nájem a jak to má chudinka z toho důchodu utáhnout, „no co jsem jí měl říct!?“ Tak jsme chvíli se snažili jeden druhého přesvědčit, že si za práci musíme umět říct víc, že to děláme dobře, takové specialisty aby pohledal, a i tak budeme levnější než předražení fušeři kolem. Nic se nezměnilo. Pár marných pokusů a člověk si uvědomí, že tudy cesta nevede. Peníze nevyděláme, jelikož máme problém si od lidí po zásluze inkasovat, když víme, že těm chudákům zase zvedli nájem nebo že ti chudáci lidi platí hypotéku, no a banka potřebuje jejich peníze víc než my. Sakra, nešlo by to nějak jinak? Ve škole mě učili vkládat do textu takové ty pěkné citáty, aby bylo vidět, že si akademici necucaj všechna svá moudra z prstu, tak sem by se teď hodil jeden z Georga Simmela, že
  2. 2. „peníze jsou jen jakýmsi mostem ke konečným hodnotám a na mostě nedá se bydlet.“1 Tak jsem si říkala, že bysme to vzali nějakou zkratkou přímo k těm konečným hodnotám. A hle, cesta se nakonec začala otvírat sama. S nižší sazbou za hodinu se v naší domácnosti začaly objevovat luxusnější čokolády a vína, a taky hrušky a třešně, láhev domácí slivovice, ořechy, cibule, okurky a sušená rajčata z Itálie, množila se pozvání na domácí zahradní akce a divadelní premiéry, jednoduše, náš životní standard nikoliv upadal, ale rostl. Výborně! Takže když se tohle děje mimochodem, co by se stalo, kdybysme tomu štěstíčku šli trochu naproti? Teoreticky už o tom něco víme, třeba to, že peníze se hrozně rychle mění. Že na ně není úplně spoleh, ale že je dobrý pořád nějaký mít. A že o nich přemýšlí podobně spousta dalších lidí, podobných zoufalců jako jsme my, kterým ten současný systém není úplně po chuti. Penězům se dá do určité míry vyhnout. A čím víc, tím líp. S každou vydělanou a utracenou korunou se totiž vytváří prostor pro chytráky, kteří nepochopili výhody etického spolužití a proto zasvěcují své životy oškubávání těch, kteří se rozhodli živit se prací. Logicky by tedy mělo platit, že když ty chytráky vypustím2, nevydělám sice víc peněz, ale zbyde mi víc času na mnohem zajímavější věci. A funguje to. Tedy ne hned, jsou na to potřeba nějaká léta praxe a velká dávka představivosti, podobně jako právník nezačne vydělávat horentní sumy hned první den po zápisu na vysokou. Jenže my už jsme specialisti. V době, kdy píšu tenhle text u kamen v jedné zapomenuté španělské vesnici, jsme už tak daleko, že i v tom jediném místním obchodě, kde se ještě dalo něco utratit, nakupujeme zadarmo. Ten obchod vede títa Fína, taková milá osoba, který ten život pěkně sere na hlavu, ale ona se nedá, a tak mám vždycky radost, když se jí dá nějak ulehčit a užít si trochu srandy. Léta byl ten obchod na hlavní silnici, což je sice pěkné místo, jenže tam platila nájem a za rohem přitom měla vlastní barák, takže ten obchod přestěhuje. Barák nebyl zrovna ve výstavním stavu, tak jsme se dohodli, že jí 1 A na tohle místo akademik vkládá poznámku o tom, v čem to četl, kdo, kdy a kde to vydal, jak se to jmenuje v originále, a tak. Je to velmi praktické, protože vy si ty knížky použité akademikem pak taky můžete přečíst, když víte, jak se jmenují a kdo je napsal. Tenhle esej se jmenuje Peníze v moderní kultuře - přeloženo z něm. originálu „Das Geld in der modernen Kultur“, in: Zeitschrift des Oberschlesischen Berg- und Hüttenmänischen Vereins, 35, 1896. Česky si to můžete přečíst v knížce Peníze v moderní kultuře a jiné eseje, Slon, 2006. Dál to s těma přesnýma poznámkama o literatuře nebudu tak přehánět, že někde chybí nakladatel nebo ročník vydání nepovažuju pro potřeby této knihy za rozhodující. Je s tím hrozný práce, přemrštěná forma pro tento pamflet. Teď info o Simmelovu eseji: Stojí za to si přečíst, je to staršího data, víc než sto let, ale aby člověk pochopil, co se dneska kolem něj děje, měl by se podívat do historie předmětu, nad kterým přemýšlí. Když přemýšlím o penězích, tak mi hodně pomůžet zapátrat po jejich původu v historii naší společnosti. A taky výborně funguje číst si starý noviny, vracet se zpátky do různých nedávných roků a přemýšlet o tom, co se psalo a co člověk v té době dělal a co si myslel. Co se týče peněž, mění se mi jejich vnímání v podstatě pořád. Peníze fungují pořád tak nějak stejně, ale mění se kolem nich prostředí, takže z různých úhlů vypadají jinak. A také jsou schopné vytvářet a měnit mentality na šíleně široké škále. Někde se pro peníze zabíjí, a to jsou prostředí, kde totálně ovládají mysl jejich uživatelů. A někde zase mají minimální nebo dokonce žádnou hodnotu, protože se to nedá jíst, takže jejich existence nenechává v mentalitě lidí velkou stopu. 2 Angličané říkají „eliminate the middle man.“
  3. 3. pomůžu s fasádou, vybílit a nějakou malbičku a tak. A Fína má pořád hluboko do kapsy, takže jsme po ní samozřejmě nemohli chtít peníze. Vybíráme si to v naturáliích. Posílám děti pro mlíko, mouku, toaleťák, chorizo, kafe a hlavně cukr (toho potřebuju hodně na marmelády ze všeho toho ovoce, co máme zadarmo) a k jejich velké radosti a pobavení za to už měsíc nezaplatili ani cent. Ještě tak vymalovat benzínku... Bydlíme v jednom z posledních tradičních alpujarských domů s terasou na střeše, ze kterých všichni ti kulturně kultivovaní zahraniční turisté padají do mdlob okouzleni autenticitou. A tenhle dům je zvlášť vymazlený, protože ho restauroval jeden australský umělecký truhlář se zálibou v marockých architektonických prvcích. Dvacet minut pěší chůze směrem do hor si užíváme chalupu, kde náš kamarád Miguel sám nestíhá hospodářství, takže hektarů na brambory, kukuřici, rajčata, papriky a saláty máme k dispozici víc, než je v našich silách osít, a k moři to máme hodinu autem (to je míň než z Prahy na Slapy), když nám ta rurální romantika začne jít krkem. A já mám hroznou radost, když vařím a počítám, kolik bych za tu luxusní ekozeleninu zaplatila na farmářských trzích v Černošicích nebo u Anděla. Cha, další oběd pro čtyřčlenou rodinu za euro dvacet! A jako dezert med lžičkou přímo z pláství. Podtrženo sečteno, měsíční náklady na provoz toho všeho luxusu jsme stlačili na něco málo přes čtyři sta euro. Ono míň peněz budí představu nedostatku, neřku-li chudoby, jenže to je relativní. Sociální realita je to, co si sami uvědomujeme, takže se klidně můžeme vykašlat na ta rádoby objektivní hodnocení zvenku. Podle výše našich příjmů se pohybujeme skutečně pod hranicí chudoby, to nám ale nemůže zkazit náš dojem, že si nežijeme špatně. Blbost. ¡Vivimos como reyes! Žijeme tak, jak nás nenapadlo v nejodvážnějších snech. Samozřejmě, že to nebylo zadarmo. Stejně jako cesta úspěšného obchodního právníka vyžaduje počáteční investice, než se jeho zlodějina začne rentovat, ani naše cesta nebyla prostá nenávratných investic a ztrát. Pozitivní je, že jsme zas o trochu prošlapali stopu, což pro naše potenciální následovníky mnohé zjednodušuje. Největší prací tak zůstává přijetí disfrutalismu, který ve zkratce prezentuje tahle knížka. Možná jsem tam něco zapomněla napsat a možná tam něco není schválně. Zakládám totiž Disfrutalism Consulting. To abych na tom taky něco trhla, kdybyste se náhodou chtěli na něco zeptat.

×