1. Čepení nevěsty jako součást svatby na Těšínsku
Markéta Hamalová
Učo: 342313
Brno 2013

2. Argumentace
Téma závěrečné práce jsem volila s ohledem na své studované obory (speciální
pedagogika a etnologie). Nakonec jsem si vybrala etnologii, téma čepení nevěsty na Těšínsku.
Téma pro mě bylo zajímavé a už jednou jsem se mu okrajově věnovala. Samotný zvyk čepení
nevěsty není příliš zpracován, proto jsem se snažila nalézt co nejvíce zdrojů. To, že jsem téma
zaměřila na oblast Těšínska, souvisí s mým původem a znalostí tohoto etnologického regionu.
Obr.1: Vznik tématu 1
Anotace
Tato práce se zabývá svatbou v oblasti Těšínska, především se pak zaměřuje na
starobylý zvyk zvaný čepení. V úvodu jsou uvedena základní fakta o svatbě jakožto
slavnostním ceremoniálu, který je důležitý pro většinu kultur. Dále práce pokračuje části,
která popisuje tradiční svatbu na Těšínsku, zaměřuje se na účastníky této slavnosti a také
uvádí základní slova v místním nářečí týkající se svatebního obřadu. Poslední dvě části práce
pojednávají o samotném čepení. Po obecné charakteristice tohoto zvyku následuje popis
provádění zvyku v oblasti Těšínska.
Klíčová slova
Svatba, čepení, nevěsta, Těšínsko, obřad, zvyk

3. Úvod
Svatba, jako rodinný ceremoniál, komplex náboženských, mytologických a právních
zvyklostí doprovázející1 vstup do manželství, vždy patřila mezi významné události v životě
lidí na vesnici i ve městě. Její podoba se odvíjela od toho, v jaké společenské vrstvě se koná.
Také v jednotlivých časových obdobích se svatba lišila formou a také funkcí (ekonomické
důvody, početí dítěte, společné bydlení atd.). Obecné představy o tradiční české svatbě
vycházejí z národopisných sběrů 19. a 20. století. O starobylosti svatební tradice vypovídá
univerzální podoba indoevropské svatby. Mnohé její prvky se zachovaly z doby helénské,
římské a raně křesťanské2.
Přípravy, obřad i posvatební veselice související s tradiční českou svatbou byly
provázeny zvyklostmi, z nichž některé přetrvaly do současnosti. Mnohé ze svatebních zvyků,
jež byly součástí tohoto významného ceremoniálu, už vymizely nebo se vyskytují již
okrajově.
Tato práce se zabývá čepením – obřadem, jehož podstatou je specifická úprava hlavy,
kdy je nevěstě sňat věnec, který nově nahrazuje čepec. Jedná se o významnou změnu, kdy
se ze svobodné dívky stává vdaná žena3. Tento starodávný zvyk ze současné svatby již téměř
vymizel, můžeme ho však spatřit při některých svatbách, které se snaží dodržet lidové zvyky
nebo také jako součást vystoupení některých folklorních souborů4.
Svatba na Těšínsku
Svatba na Těšínsku (tzv. věšeli) byla stejně jako v jiných částech našeho území velmi
významným aktem v životě mladého páru, prostřednictvím jehož se měnila jejich právní,
hospodářská í společenská situace. I když se jednalo o církevní obřad, hlavní svatební obřady
a obyčeje se konaly v rodinném prostředí.
1
Heroldová,Iva: Svatba. In: Stanislav Brouček a Richard Jeřábek (eds.): Lidová kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska.
1. svazek. Praha – Brno: Etnologický ústav Akademie věd České republiky – Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy
univerzity, 2007, s. 995-998.
2
Heroldová,Iva: Svatba. In: Stanislav Brouček a Richard Jeřábek (eds.): Lidová kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska.
2. svazek. Praha – Brno: Etnologický ústav Akademie věd České republiky – Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy
univerzity, 2007, s. 995-998.
3
Štika, Jaroslav, Stolařík, Ivo.: Těšínsko. Díl 3, Rodina a obec, obyčeje, lidové léčitelství. Šenov u Ostravy: Tilia, 2001.
4
ASOCIACE MUZEÍ A GALERIÍ ČESKÉ REPUBLIKY. Muzejní noc v Uherském Brodě [online]. 07.06.2010 [cit. 2013-01-03].

4. Již k samotným námluvám a přípravám se vztahovala řada zvyků a pověr. Zásnubám se na
Těšínsku říkalo snymby nebo smovy. Ženich přišel s rodiči do nevěstina domu, kde se
domluvili o svatbě a o věnu5. Zvaní hostů na svatbu mělo také danou podobu. Zvát chodili
ženich, nevěsta, družba, družičky a starostové. Nejprve zvali kmotry (kresbičky). Důležitou
součástí aktu pozvání byl na Těšínsku koláč. Koláče dostávali příbuzní, sousedé a všichni
pozvaní.6
Mezi významné osoby, které se na svatbě podílely, patřili starostové. Každý
z novomanželů měl svého starka, který ho v průběhu svatebních obřadů zastupoval.
Starostové plnili funkci nynějších svědků. Tehdy však se jednalo nejčastěji o kmotra (potka).
Svatebčanům se říkalo veselovi nebo věšelnici. Ti i starostové měli speciálně upravný oděv,
který naznačoval, že se jedná o svatební hosty. Svatební družičky, stejně jako nevěsta, měly
ve vlasech zapletené myrtové věnečky ozdobené rozmarýnovými větvičkami. Rozmarýnovým
věnečkem byl označen také ženich. Starostové a družba měli věnečky upevněny na
kloboucích.7
Čepení nevěsty
Název tohoto obřadu je odvozen od čepce, který nosily již vdané ženy. Byl tedy
znakem vdané ženy a od toho je také odvozeno pojmenování přijít pod čepec, tedy vdát se.
Teprve tímto aktem vstupovala dívka mezi vdané ženy. Obřad čepení byl rozšířen u všech
Slovanů a sahá hluboko do indoevropské minulosti.8
Tento obřad oproti svatebnímu veselí symbolizoval určitou dávku smutku, který byl
spojen s odchodem dívky od rodičů a také s koncem dívčích let. Proto obřadní písně
doprovázející čepení jsou obsahově pochmurné, pomalého tempa. Častým motivem písní je
sejmutí věnečku z hlavy, rozloučení s matkou, děkování rodičům. Po čepení však byl smutek
vystřídán opět radostí z nově uzavřeného manželství a tančily se různé tance. Na Těšínsku
5
Vyhlídal, J.: Slezská svatba. Opava, 1894, s. 10-11.
6
ŠTIKA, Jaroslav; STOLAŘÍK, Ivo. Těšínsko. Díl 3, Rodina a obec, obyčeje, lidové léčitelství. Šenov u
Ostravy: Tilia, 2001. s. 132.
7
ŠTIKA, Jaroslav; STOLAŘÍK, Ivo. Těšínsko. Díl 3, Rodina a obec, obyčeje, lidové léčitelství. Šenov u
Ostravy: Tilia, 2001. s. 133-134.
8
Heroldová,Iva: Čepení. In: Stanislav Brouček a Richard Jeřábek (eds.): Lidová kultura: národopisná
encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 1. svazek. Praha – Brno: Etnologický ústav Akademie věd České
republiky – Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, 2007, s. 102.

5. jsou zaznamenány tyto tance jako součást svatební veselice: polka, třasák, kvapík, kolomyjka,
ruská polka, sviňok.9
Čepení nevěsty na Těšínsku
Čepení jako obřad, při kterém se stává ze svobodné dívky vdaná žena, byl zaznamenán
v Čechách, na Moravě i ve Slezsku, a v každé oblasti se v jistých detailech lišilo. Čepení
nevěsty na Těšínsku mělo svá specifika, která jsou zachycena v monografii Těšínsko10.
Čepení se odehrávalo nejčastěji první den svatby ve večerních hodinách. Obřad se odehrával
v ryze ženském prostředí a muži byli vykázáni. Samotné čepení často probíhalo ve speciální
místnosti oddělené od zbytku svatebčanů. Zde se shromáždily družičky i vdané ženy a
nevěstu usadili na díži nebo na konev. Starosvatka sejmula věnec z hlavy nevěsty, spletla
copy (varkoče) a zahalila je čepcem.11
Sváteční čepec se nazýval čopka rulkovano. Jednalo se o bíle vyšitý čepeček, tvořen
dýnkem, dvojdílným předkem, u kterého byla paličkovaná krajka silně oškrobena. Čepec se
zavazoval na koncích úzkým fáborem a musel pevně sedět na uších a také být uvázán tak, aby
byl vidět předek vlasů. Přes čepec byla ještě zavázána šatka12. Tento typ pokrývky hlavy se
vyskytoval u orlovského kroje. Pokud dívka prošla obřadem čepení, musela na veřejnosti
čepec převázaný šátkem nebo vyšívanou plenou vždy nosit.
Můžeme říct, že čepení bylo jednou z nejdůležitějších částí celého svatebního
ceremoniálu a mělo velmi důležitou funkci stejně jako samotný obřad v kostele. Až sejmutím
věnce a nasazením čepce se stávala z nevěsty vdaná žena13.
Celý obřad čepení zakončoval často kolový svatební tanec, který nevěsta tančila
s družičkami i vdanými ženami. Tento tanec se nazýval bjoły, bjoły taněc nebo bílý tanec.
Jednalo se o taneční vyjádření přijetí nevěsty mezi vdané ženy14.
Když byla nevěsta začepená, mohla se vrátit k ženichovi. Slavnostní předání nevěsty
z rukou družiček však bylo často oddalováno prostřednictvím různých humorných scének. Na
Jablunkovsku si musel ženich nalézt nevěstu mezi jinými ženami, které byly skryty pod
plachtou.15
9
ŠTIKA, Jaroslav; STOLAŘÍK, Ivo. Těšínsko. Díl 3, Rodina a obec, obyčeje, lidové léčitelství. Šenov u Ostravy: Tilia, 2001. s. 133-134.
10
ŠTIKA, Jaroslav; STOLAŘÍK, Ivo. Těšínsko. Díl 3, Rodina a obec, obyčeje, lidové léčitelství. Šenov u Ostravy: Tilia, 2001.
11
ŠTIKA, J., STOLAŘÍK, I.: Těšínsko. Díl 3, Rodina a obec, obyčeje, lidové léčitelství. Šenov u Ostravy: Tilia, 2001. s. 147.
12
ŠTIKA, J., STOLAŘÍK, I.: Těšínsko. Díl 2, Obydlí, oděv. Šenově u Ostravy: Tilia, 2000. s. 234-235.
13
ŠTIKA, J., STOLAŘÍK, I.: Těšínsko. Díl 3, Rodina a obec, obyčeje, lidové léčitelství. Šenov u Ostravy: Tilia, 2001. s. 148.
14
HAROKOVÁ, E., GELNAR, J.: Život a tradice Těšínska v minulosti. Okresní Vlastivědný Ústav,
1971. s. 36.
15
ŠTIKA, J., STOLAŘÍK, I.: Těšínsko. Díl 3, Rodina a obec, obyčeje, lidové léčitelství. Šenov u Ostravy: Tilia, 2001. s. 148.

6. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
1. ASOCIACE MUZEÍ A GALERIÍ ČESKÉ REPUBLIKY. Muzejní noc v Uherském
Brodě [online]. 07.06.2010 [cit. 2013-01-03].
2. HEROLDOVÁ, Iva. Svatba. In: Stanislav Brouček a Richard Jeřábek (eds.): Lidová
kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. svazek. Praha – Brno:
Etnologický ústav Akademie věd České republiky – Ústav evropské etnologie
Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, 2007. s. 995-998. ISBN
3. HEROLDOVÁ, Iva. Čepení. In: Stanislav Brouček a Richard Jeřábek (eds.): Lidová
kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 1. svazek. Praha – Brno:
Etnologický ústav Akademie věd České republiky – Ústav evropské etnologie
Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, 2007. s. 102. ISBN 978-80-204-1450-
2. ISBN 978-80-204-1450-2.
4. ŠTIKA, Jaroslav a Ivo STOLAŘÍK. Těšínsko: Díl 2, Obydlí, oděv. Šenov u Ostravy:
Tilia, 2000. ISBN 80-86101-20-7.
5. ŠTIKA, Jaroslav a Ivo STOLAŘÍK. Těšínsko: Díl 3, Rodina a obec, obyčeje, lidové
léčitelství. Šenov u Ostravy: Tilia, 2001. ISBN 80-86101-01-0.
6. VYHLÍDAL, J. Slezská svatba. Opava, 1894.
Hodnocení zdrojů:
Zdroj č. 1 - jedná se o webovou stránku nestátní nevládní organizace, která sdružuje galerie
i muzea ČR, na stránkách publikují odborníci z oboru muzeologie; aktuální
informace
Zdroje 2 a 3 – jedná se o nejnovější encyklopedii z oboru etnologie, aktuální poznatky;
Heroldová Iva je významnou českou etnoložkou s výraznou výzkumnou i
publikační činností; encyklopedie obsahuje recenze; je vydávána Akademií věd
ČR a Ústavem evropské etnologie (významné instituce)
Zdroje 4 a 5 – odbornost autorů; poznatky vycházejí z dlouhodobého terénního výzkumu a
interpretace zdrojů k danému tématu, monografie obsahují recenze; na vydání
se podílelo Muzeum Těšínska (odborná instituce)
Zdroj č. 6 - významný především jako historický pramen; autentické záznamy