1. Argumentace: Téma nacionalismu je u nás poměrně mladé a neprozkoumané. V dnešní době,
kdy se Evropa integruje, by měl být více aktuální. Pro studenta historie je znalost tohoto
tématu samozřejmou podmínkou pro pochopení dějin moderního světa, i současnosti. Při
psaní jsem se nepokoušel nic konkretizovat, spíše podat obecný pohled na téma a s tím
související otázky.
Anotace: Nacionalismus je kolektivní ideologie vzniklá v 18. století, kdy se vyvinula
s patriotismu a vlastenectví. Je položen na pojmu národ a dále pracuje s pojmy jako jazyk,
etnikum, národní identita. Do popředí se staví příslušnost k jednomu národu nebo etniku.
Nacionalismus můžeme spojit se vznikem a vývojem národů a dnes ho můžeme stavět do
protikladu k evropské integraci. Práce popisuje vývoj nacionalismu od 19. století a popisuje jak
k této problematice přistupovat.
Klíčová slova: nacionalismus, národ, etnikum, identita, společnost, ideologie
Vznik a vývoj nacionalismu
Nacionalismus má podstatný vliv na vznik a utváření národů. Jeho význam není
podstatný jen pro 19. století, kdy dosáhl největšího rozmachu, ale také pro dějiny 20.
století. Vzbuzoval v lidech vlastenecké pocity a pomáhal při vytváření svébytných
kultur, které se pod obrozeneckou rouškou transformovaly v národy. Nacionalismus
dával lidem pocit identity a svébytnosti. Samotná definice pojmu národ, který je
s nacionalismem pevně spjat, není s přesností možná. Pokusy o její definování se opírají
o aspekty jazykové, etnické, historické, územní, kulturní aj. V historii jde vždy najít
nějakou výjimku, které tyto definice zpochybňují a odsunují stranou. Agnosticismus je
proto mnohdy považován jako nejlepší výchozí bod ke studiu tohoto tématu. Důležité
jsou otázky sociologického typu: kým byl národ tvořen, jaké vyznávali jeho obyvatelé
náboženství, jakým jazykem mluvili a mnoho dalších. Žádným národem a jeho
nacionalismem se nemusíme zabývat dopodrobna. U každého se dá poukázat na
odlišnosti i společné rysy. O dějinách nacionalismu tedy můžeme mluvit, jako o
proměnlivém fenoménu novodobých dějin, který byl při zrodu mnoha státních útvarů a
v odlišné formě funguje i dnes. Můžeme zkoumat jeho zrod, vývoj, proměnlivost a
důsledky pro společnost. Těžko se můžeme dopodrobna zabývat jednotlivými
politickými událostmi, které z něj vycházely, ale raději tím, kdo nacionalistické hnutí
tvořil a jak ho vnímal. Nacionalismus není evropský fenomén, a proto ho můžeme
sledoval v různých obdobích na různých místech světa a v různých formách.

2. Jsou dva způsoby jak nahlížet na národní a nacionalistickou problematiku. Je to
analýza zdola (zkoumání obyčejných lidí, kteří národ tvořili) a shora (zkoumání
jednotlivých nacionalistických proudů, vůdců, národní i mezinárodní politiky atd.). Tím
poukazuji na to, že národ není takový, jak ho vidí vlády a aktivisté nacionalistických
hnutí, ale jak ho vidí obyčejní lidé, kteří se na hnutí podílejí. V počátcích můžeme
mluvit o tzv. protonacionalismu a protonárodech. Pod tím rozumíme národní menšiny,
které mají pouze předpoklad k tomu, aby se staly národními státy. Prototnacionalismus
je v tomto jakýmsi přechodem mezi patriotismem, který nemá agresivní formu, a
nacionalismem. V uvědomění si vlastní identity hrály roli tradice, které se na určitém
území po staletí pěstovaly a také jazyk, nářečí, který na tomto území přežíval. Vzdělanci
potom nářečí, o kterém již můžeme mluvit jako o mateřském jazyku, očistili od cizích
pojmů a obohatili ho o plno umělých konstruktů a nebo jej celý vymysleli (například
moderní hebrejština). Vznik a vývoj nacionalismu je ovlivněn průmyslovou epochou,
odbouráváním negramotnosti a společenskými bariéry. Je to záležitost masová a proto
zde hraje určitou roli anonymita. Jelikož je 19. století plné změn na všech úrovních a
záležitostech, je zlatou epochou nacionalismu.
Po roce 1870 nacházíme posun k politické oprávněnosti národa. Jediným
kritériem k příslušnosti k národu se stal jazyk a etnická příslušnost. To vedlo k rozvinutí
etnického nacionalismu, srovnávaným s rasismem, a jazykového nacionalismu. Dochází
ke změnám a větvení nacionalismu a jeho ztotožnění s národem. Jako protiklad
k nacionalismu můžeme klást socialismus (resp. marxismus i anarchismus), který se
snažil o odbourání národních bariér a k vytvoření internacionály, která měla sjednotit
celý svět, resp. její jednu „třídu“.
Před první světovou válkou měl nacionalismus sjednocující charakter zaměřený
proti mnohonárodním celkům. Po první světové válce se mění na separatistický
nacionalismus zaměřený proti národním státům s masovým charakterem, jelikož státy
dostaly to, co chtěly (Československo, Polsko…), anebo jim bylo něco vzato
(Rakousko, Maďarsko…). Podle českého historika Miroslava Hrocha můžeme
nacionalismus dělit. V první fázi jde čistě o kulturní, folklórní záležitost bez politických
dopadů. V druhé fázi je již patrná snaha boje za národní myšlenku a sjednocování a
konečně ve třetí fázi jde o masovou záležitost většiny obyvatel. Přechod mezi

3. jednotlivými fázemi a jejich průběh se samozřejmě liší. Z dnešního zpětného pohledu je
patrné, že nacionalistické vášně a postoje rozpoutaly četné války (jistě každého první
napadne druhá světová války, kdy Adolf Hitler árijskou rasu prohlásil za nadřazenou a
naopak židy označil za méněcenné). Ideologie jsou vždy snadno zneužitelné a bohužel
se tomu stává často a to nejen ve spojení s nacionalismem. Proto není na místě
odsuzovat myšlenku, ale lidi, kteří ji zneužijí ve svůj prospěch. V dnešní době je
nacionalismus všude přítomný, i když se v Evropě snažíme integrovat a spolupracovat.
Mnoho lidí, ať už obyčejní nebo vysocí politici) to vidí ale rozdílně. Každý národ se
snaží uchránit svoji identitu a svébytnost. Skoro nikdo se ve skutečnosti nechce stát
Evropanem v pravém slova smyslu. Integrace je ale rozjetá věc a každý jen tu svoji
hranici sjednocení vidí jinde. Na nižší úrovni nacionalismus ve spojení s demokracií
znamená vyloučení různých etnických skupin z veřejného života ve státě.
Téma nacionalismu je mezi historiky vcelku nové a neprobádané. Proto je
namístě se tímto fenoménem zabývat ve větší míře a to jak v širším, tak užším spektru.
Literatura:
HOBSBAWM, E. Národy a nacionalismus od roku 1780: program, mýtus, realita. 1.
vyd. Překlad Pavel Pšeja. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000, 207
s. Politologická řada, sv. 6. ISBN 80-859-5955-0.
- Autor nahlíží na problematiku s perspektivy
- Jedná se o jednoho z nejváženějších a nejlépe hodnocených historiků
- Tematiku se nesnaží nijak ohraničit, ale dává jí prostor – je rozmanitá a větvená
- Celkové shrnutí dosavadního bádání a pohled na dnešní výzkumy
- Zabývá se tematikou z pohledu nižších i vyšších vrstev
SVĚT PODLE DEMOKRACIE. Nacionalismus a demokracie [online]. [cit. 2012-12-
13]. Dostupné z:

4. HTTP://WWW.SVETPODLEDEMOKRACIE.CZ/UKAZKOVA_LEKCE.HTML.
Nacionalismus a demokracie [online]. [cit. 2012-12-13].
- Je to moderní a soudobý styl práce
- Úvahový i popisný charakter
- Popis dnešní společnosti, spojené politickými proudy, které ji ovlivňují.
- Píše o české společnosti, tudíž regionální pohled na věc
- Soudobé problémy, které se podobají těm starším (dnes Češi x Romové, dříve
proti židům, předtím Němci x Češi)
Hroch, Miroslav : Jazykový program národních hnutí v Evropě: jeho skladba a sociální
předpoklady. ČČH 93, 1995, č. 3, s. 398-418.
- Popis počátků národních hnutí
- V jazyku vidí pouto s minulostí, které přetrvalo a dalo podmět k nacionalismu
- Falšování jazyka
- Od nejodbornějšího českého historika k tomuto tématu
- Širší spektrum, sociální úroveň gramotného i negramotného obyvatelstva
Obrázek: